Vzpomínky na Prahu

Praha – matka měst, Praha stověžatá, … na Prahu každý, kdo ji aspoň jednou navštívil, určitě vzpomíná. Pokud jste jí jen neprojížděli vlakem, autem nebo letadlem, nezapomenete. Vzpomínky si prý ukládáme do paměti jako do šuplíčků. Pokud je to tak, pak ty mé vzpomínky na Prahu zabírají těch šuplíčků opravdu hodně. Ty nejkrásnější mám ale schované ve čtyřech z nich:

První šuplíček – dětství
I když jsem se narodila a vyrostla v Košicích, tedy opravdu hodně daleko od Prahy, měla jsem to velké štěstí, že jsem mohla trávit v Praze část letních prázdnin. Můj děda bydlel na Vinohradech kousek od Václavského náměstí v nádherném starém domě s vysokými stropy. Jezdívala jsem k němu velice ráda, také proto, že jsem jezdila sama, dokonce i letadlem. Rodiče mě v Košicích, coby dítě školou povinné, posadili do letadla a děda si mě vyzvedl na letišti. Děda byl moc fajn, chodívali jsme na procházky do Riegrových sadů, hrávali karty a kostky. Jenže byl nemocný, a tak se mnou nemohl chodit všude tam, kde jsem se jako hodně zvědavé dítě chtěla podívat. Proto jsem poznávala krásy Prahy sama. Nejraději jsem chodívala do Národního muzea, to jsem měla z domu jenom kousek. Nadšeně jsem si prohlížela všechny expozice, obdivovala jsem vše z přírody. Byla jsem tam tak často, že mě už dobře znal i personál, a díky tomu jsem mohla nahlédnout i tam, kam se běžný návštěvník nedostal. A po několika hodinách v muzeu jsem brouzdala po Václavském náměstí a přilehlých uličkách, v pasážích si kupovala kopečky zmrzliny, lovila krásné pohlednice Prahy, prohlížela plakáty kin. K dědovi jsem se vracela vždy plná nových dojmů, i když moc daleko jsem si tenkrát ještě sama netroufla.

Druhý šuplíček – dospívání
Jako studentka gymnázia jsem se do Prahy vracela znovu, děda se přestěhoval do bytu na sídlišti, ale to mi vůbec nevadilo, nebála jsem se jezdit po Praze autobusem nebo metrem a tentokrát jsem poznávala všechno, co se jen v Praze poznat dalo. Neuvěřitelně rozlehlou a zajímavou zoologickou zahradu v Tróji, historii na Hradčanech, Zlatou uličku, Chrám svatého Víta, muzeální expozice, nejenom Národního muzea, Karlův most, … Kina v pasážích jsem už poznávala i zevnitř a nevadilo, že se toulám Prahou sama. Ani večerní Václavák tenkrát nebyl nijak nebezpečný a rozsvícená Praha je opravdu kouzelná. V uličkách kolem Lucerny a Rokoka jsem při troše štěstí zahlédla umělce, které jsem do té doby viděla jenom v televizi. A to byl tenkrát opravdu veliký zážitek. Stejně, jako když jsem se dostala coby mladá dopisovatelka do redakce Mladého světa a seznámila se s několika redaktory, včetně Radka Johna. Měla jsem to štěstí, že jsem se dostala do Prahy i na brigádu a zjistila, že Pražáci jsou také docela normální a milí lidé, samozřejmě až na několik výjimek. V té době jsem znala Prahu tak dobře, že jsem dokonce provázela Prahou pár zahraničních hostů a docela mi to šlo, dnes se mi zdá až neuvěřitelné, že jsem s nimi komunikovala v ruštině, byli to totiž Gruzínci. Díky, pane profesore, dobře jste nás na gymplu vycepoval.

Třetí šuplíček – láska
Kdo nenavštívil Prahu jako zamilovaný, neví, jak nádherná dokáže být. Praha skrývá tolik romantických zákoutí, že je těžké se rozhodnout, které je nejkrásnější. Zelené zahrady s lavičkami a lampami, parky, nábřeží, … S láskou v srdíčku jsem byla v Praze několikrát. Moje nezapomenutelná předsvatební cesta na motorce napříč republikou – tenkrát ještě naši společnou, končila právě v Praze. Několik krásných procházek, sladké věnečky v cukrárně v uličce blízko Lucerny, tradiční klobáska s hořčicí ve stánku na Václaváku, zmrzka z okénka u Koruny, čekání, až na orloji na Staromáku zakokrhá kohout a také naše objednané krásné svatební prstýnky. Čas to všechno odnesl někam hodně daleko, zůstaly krásné vzpomínky a také prstýnek v krabičce. Ale s láskou jsem Prahu navštívila ještě jednou, tentokrát to bylo o poznávání míst, které znají jen domácí, ale i o procházkách kolem Vltavy. Pamatuji, že jsem poznala dům, kde bydleli vodníci Vodičkovi, zákoutí Malé Strany a Kampy, Čertovka vypadá z lodičky jako Benátky, Petřín je krásný, i když zrovna není květen a pan Mácha jistě přeje všem mnoho společného štěstí. A jestlipak víte, kde se setkáte, když vás někdo pozve na rande „pod koněm“? No přece pod sochou svatého Václava před Muzeem. Poznávání pražských pasáží je ve dvojici nejzajímavější. A pak, když slyšíte krásnou písničku, na chvilku se zastavíte a vzpomínáte.

Auta různých značek, pozor dej, vyletí ptáček
Ještě jedno foto a pak adieu …
Zaplatíš svou útratu, čas příjezdů, čas návratů
Neděle večer, brzy osmá odbije.
Jen málokdo spěchá, i když mírně mží
Ožily vchody pasáží
Dnes nekřičí tu kameloti, tak jestli nejsi vážně proti
Podej mi ruku a projdem Václavák.
Václav jede na svém koni, lípy voní jako vloni
Nekonečný vesmír je náhle blíž …
V obleku či v dlouhém svetru zástup lidí kráčí k metru
I naše kroky míří na Zlatý kříž
Já znám slzy smutných i krásných dní
Zkraťme tu chvíli loučení
Však doma aspoň na vteřinu, až se schoulíš pod peřinu
Vzpomeň si na mne a náš Václavák

(Václav Neckář Podej mi ruku a projdem Václavák)

Čtvrtý šuplíček – téměř současnost
Čas letí a všechno mění. Praha už není mým hlavním městem, ale stejně je pro mě tím nejkrásnějším. A věřím, že i pro mou vnučku, které jsem před pár lety ukázala aspoň pár krásných míst. Za několik dnů jsme prolezly Hradčany, mírně v šoku z bezpečnostních opatření u vstupu, vzpomněla jsem si na pár pražských pověstí a povídala o Šemíkovi, Daliborovi a houslích, po Zámeckých schodech jsme pomalu sestoupily až na Malou stranu a procházely se po nábřeží. Na Karlově mostě zkontrolovala všechny sochy, všechny malíře a kejklíře, které jsme potkaly, prolezla krámky se suvenýry – nějak jsem jí nedovedla vysvětlit, proč v tolika krámcích prodávají ruské matriošky. Zvládli jsme Petřínskou rozhlednu, bludiště i procházku parkem, seznámila se s panem Máchou. Václavák ji příliš nenadchnul, až na Václava na koni, jinak prý moc lidí a obchodů, zato Staroměstské náměstí, i když orloj byl právě v rekonstrukci, ji zaujalo dokonale. Úžasná atmosféra, koně, kočáry, lidské sochy, stánky s nádhernými suvenýry a voňavými dobrotami. Okouzlilo ji dynamické metro: „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají!“ drmolila ještě dlouho potom, co jsme dorazily na Výstaviště. Po prohlídce úžasného akvária jsme prošly celý areál a ještě jsme si užily plavbu po Vltavě, s dokonalou vyhlídkou. Celou cestu vlakem domů Sašenka nezavřela pusu, jak vyprávěla paní průvodčí a každému na počkání, co jsme zažily.

Tak to byly moje šuplátka vzpomínek. Ne, ne, mám jich ještě hodně, do Prahy se vracím často i teď, i když epidemie mi v posledních letech trochu změnila plány. Věřím ale, že letos v květnu mi to znovu vyjde a kromě koncertu, na který se chystám, budu mít čas se projít po známých místech a znovu zavzpomínat.

Růžena Winklerová