Letošní májové oslavy ukončení 2. světové války byly vzhledem k nečekané pandemii poprvé po 75 letech skromné. Proto si dovoluji, jako pamětník této doby, uvést pár svých vzpomínek.
Když začala 1. 9. 1939 2. světová válka, bylo mi 5 let. Chodil jsem do školky, ale v září 1940 jsem už nastoupil do 1. třídy základní školy v Kolíně. Z našeho bytu nás vystěhoval německý důstojník a museli jsme se spokojit s malým vedlejším bytem. Vzpomínám si na období tzv. heydrichiády v květnu 1942, kdy nacisté zuřili po úspěšném atentátu na říšského protektora Heydricha a kdy bylo nebezpečné vyjít na ulici. Jednou mi otec smutně oznámil, že náš strýc Krásenský byl na ulici zastřelen německým vojákem. Tehdy nacisté postavili náhodné chodce z ulice do řady a každého desátého bez důvodu na místě zastřelili. A to se právě stalo našemu strýci. Opovržení vůči německým okupantům bylo obrovské, ale všichni se báli. Doma jsme poslouchali zahraniční londýnský rozhlas, i když každý musel mít u rádia připevněné oznámení, že „poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá smrtí“. Dělali jsme si legraci z hlášení o letecké situaci nad Německem a hlášení si měnili na „nad říšským územím letí pytel s uzeným. Ich wiederhole, už ať jste s ním dole“. Měli jsme radost z náletů spojeneckého letectva na cíle významné pro německou armádu, i když i to bylo pro obyvatelstvo nebezpečné. Kolín byl 4x bombardovaný, neboť zde byly továrny významné pro válečný průmysl. Za náletů jsem se s rodiči ukrýval ve sklepě a sem tam okénkem sledoval padání bomb na kolínskou rafinérii nafty.
Po ukončení 4. třídy základní školy jsem složil na jaře 1944 přijímací zkoušky na gymnázium, a to v němčině a za přítomnosti německého dozorce „beobachtra“. Protektorát Čechy a Morava byl tenkrát, jak známo, součástí tzv. Velkoněmecké říše a němčina byla u nás úředním jazykem. Nastoupil jsem do primy reálného gymnázia v Kolíně. Příchod každého vyučujícího začínal pozdravem se vtyčenou pravou rukou, na který on odpověděl podobně. Ptal jsem se tatínka, proč se ve škole chováme jinak, než doma. Otec mi odpověděl, že jsem ještě malý a později vše pochopím. Naše rodina vždy ctila Masaryka, jeho obrázek, jak sedí na koni, vždy visel nad tatínkovou postelí a teď visí nad mojí. Veřejně se k tomu tehdy hlásit by ale znamenalo trest smrti.
5. května 1945 hlásil pražský rozhlas, že ve městě vypuklo povstání proti Němcům a Praha volá o pomoc. Americká armáda byla tehdy už v Plzni, ale bylo dohodnuto, že Prahu osvobodí sovětská vojska. Proto Američané nepřišli. V blízkosti Prahy se však nacházela armáda ruského zběha Vlasova, který byl Němci zajat při obléhání Leningradu a následně zrádně přešel na německou stranu. Když bylo jasné, že Němci válku prohrají, Vlasovci doufali, že si polepší a že Praze pomohou. A skutečně tak učinili. Ale nepomohlo jim to, po válce byl Vlasov a mnozí s ním popraveni za zradu.
8. května se rozšířilo, že se blíží sovětská armáda, a tak jsme s kamarádem vyběhli na ulici. Zastihli jsme ještě německá auta, jak ujíždí na západ a sovětská armáda hned za nimi. Mávali jsme osvobozeneckým tankům a vojáci nám něco hodili. Zdvihli jsme to a byl to doutník. S kamarádem jsme si ho zapálili, potáhli jsme a brzy jsme měli plné kalhoty. Za pár dní se roznesla zpráva, že se do Prahy vlakem vrací prezident Beneš. Byli jsme ho s dalšími vítat na kolínskou železniční stanici. Jednou když jsme vycházeli ze školy, spatřil jsem československého vojáka v uniformě, jak s napřaženou puškou vede před sebou esesáka. Kolemjdoucí křičeli na vojáka, aby ho zastřelil. „To nemohu,“ říká voják. Následně lidé začali na esesáka házet kameny. Ten se dal zděšeně na útěk a právě tehdy ho voják zastřelil. Bylo to jednou a naposledy v životě, co jsem viděl zastřelit člověka. Dodnes mám tento obraz před očima.
Snad jedinou výhodou tohoto jinak strašného období bylo, že jsem se naučil slušně německy. Ale v dalším období panovala mezi lidmi velká nenávist proti všemu německému a na němčinu jsem zapomněl. Dnes se domluvím sotva obchodním jazykem. Sověti byli u nás v roce 1945 skutečně vítaní. Škoda, že si v dalších létech tento dobrý dojem značně pokazili.
V závěru připomenu vtip z této poválečné doby. Na úřad přichází pán a žádá, aby mu změnili jméno. „A jak se jmenujete?“ ptá se úředník. „Adolf Prdelka,“ oznámí dotyčný.“ „To je skutečně nepěkné jméno. Jak se chcete přejmenovat?“ „Chci si změnit jméno na Václav Prdelka.“
Moje generace zažila hroznou dobu. Kdo to nezažil, nepochopí. Važme si získané svobody a bojujme za ni!

Ing. Otakar Krásenský, ČS MK Michalovce

Místa, která máme rádiVzpomínky na válku a osvobození z Kolína