Už je to více než 18 let co nás neúprosná síla dějin vyhodila z Československa a přistáli jsme na Slovensku, v zemi tak blízké a přece vzdálené. Aniž jsme se pohli, byli jsme najednou cizinci. Bez televize, rozhlasu, novin… Bylo nás padesát tisíc a vypadalo to, že končíme, ale řekli jsme si ne.
Založili jsme Český spolek na Slovensku, čeština zase hledala svou spisovnou formu a Česši na Slovensku, trochu anarchisticky se začali cítit českými vlastenci. V Košicích jsme si vymohli generální konzulát, konzulové pomáhali a kvalitních českých akcí přibývalo. Český spolek se stal pojmem. A taky jsme měli svůj domeček, byla to vlastně krásná funkcionalistická vila, na níž vlála vlajka České republiky. Potom se začaly utahovat opasky tu i tam a konzulát prý nebyl rentabilní. No dobře, tak alespoň České centrum nám zůstane. Jenže ani to se prý nedá utáhnout a tak se k 1. břetnu 2011 ruší. Vila se prodá (zřejmě musí Českou republiku vytáhnout z největší bídy) a vlajka no, co bude s vlajkou? Nejspíš už v Košicích nezavlaje.
Moje krátké procházky jsem často směřovala k onomu domu s vlajkou. A vyronila jsem i slzičku, snad smutku, snad radosti, že tady něco takového vidím. Ten důvod k sladkobolným slzám únorem 2011 končí. Co bude dál? Smířit se, neplakat, nebo řvát furt?
Erika Schmidtová
Nejnovější komentáře