V našich zajímavých přednáškách jsme se už seznámili s mnoha významnými českými architekty – Janem Kotěrou, Josefem Gočárem, Josefem Hlávkou, Adolfem Loosem, Janem Letzelem, Antonínem Pfeifferem, Josefem Zítkem aj. Náhodou jsme vynechali jednoho z významných architektů, který se podepsal pod takovými významnými stavbami vévodícími Praze, jako je pražské Rudolfinum, Národní muzeum, Národní divadlo, Uměleckoprůmyslové muzeum. Mimo tyto pražské stavby se podílel i na rekonstrukcích budov a zámků – Horšovský Týn, Stránov a jiných. Přednáškou z 28. ledna 2016 bychom rádi zařadili i tohoto architekta do našeho povědomí.
Josef Schulz se narodil 11. 4. 1840 v Praze a zemřel 15. 7. 1917 ve Špindlerově Mlýně. Studoval ve Vídni a po návratu do Prahy byl od roku 1878 profesorem architektury na české technice. V té době už ale pracoval jako samostatný architekt a restaurátor. Jeho doménou byla novorenesance. Po požáru Národního divadla v Praze rekonstruoval v letech 1881 – 1883 Zítkovu budovu Národního divadla. Společně se Zítkem byl autorem pražského Rudolfina, dokončeného roku 1885. V roce 1891 bylo dokončeno „jeho“ Národní muzeum v Praze a roku 1901 Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze. Jsou to čtyři stavby, bez kterých si dnes střed Prahy těžko představíme. Mimo návštěv Pražského hradu jsou hlavními cíly turistů z celého světa.
Jelikož letos (2016, pozn. redakce) uplyne 70 let od slavnostního otevření Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, pokračovali jsme ještě v přednášce o samotné budově Rudolfina, ve které se taktéž konaly a konají některé ročníky.
Budova Rudolfina byla pojmenována podle korunního prince Rudolfa, syna císaře Františka Josefa a jeho manželky Alžběty zvané Sisi. Financovaná byla Českou spořitelnou. Na projektu se podílel Josef Schulz spolu s Josefem Zítkem. Stavbu realizovalo pět pražských stavitelů a trvala deset let. Slavnostní otevření se konalo 7. února 1885 za přítomnosti korunního prince. Po otevření se Rudolfinum stalo sídlem České filharmonie, uměleckého spolku Krasoumné jednoty pro Čechy a Společnosti vlasteneckých přátel umění. 4. ledna 1896 stanul na koncertním pódiu v roli dirigenta Antonín Dvořák, aby uvedl premiéru Biblických písní a již světoznámou 9. symfonii Z Nového světa. Koncertní síň, kde se vše odehrálo, nese dnes Dvořákovo jméno.
A jaký byl další osud Rudolfina?
Po vzniku Československé republiky roku 1918 bylo nutné najít důstojné prostory pro poslaneckou sněmovnu Národního shromáždění. Proto se provedla v letech 1919 – 1932 s přestávkami adaptace budovy na tento účel. Počátek funkčního a uměleckého využití Rudolfina přinesla paradoxně léta druhé světové války. Stavební úpravy prováděné v letech 1940 – 1942 umožnily návrat této krásné budovy k původnímu účelu – i když pro Německou filharmonii. V roce 1946 se do koncertních prostorů vrátila Česká filharmonie. Velká rekonstrukce se konala počátkem roku 1990.
Za 130 let, co stojí na pravém břehu Vltavy, prošla tato reprezentativní budova velkými změnami souvisejícími se změnami politických režimů. Je však stále chloubou Prahy a v jejích prostorech stále zaznívá hudba světových i domácích skladatelů.
Josef Schulz se narodil 11. 4. 1840 v Praze a zemřel 15. 7. 1917 ve Špindlerově Mlýně. Studoval ve Vídni a po návratu do Prahy byl od roku 1878 profesorem architektury na české technice. V té době už ale pracoval jako samostatný architekt a restaurátor. Jeho doménou byla novorenesance. Po požáru Národního divadla v Praze rekonstruoval v letech 1881 – 1883 Zítkovu budovu Národního divadla. Společně se Zítkem byl autorem pražského Rudolfina, dokončeného roku 1885. V roce 1891 bylo dokončeno „jeho“ Národní muzeum v Praze a roku 1901 Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze. Jsou to čtyři stavby, bez kterých si dnes střed Prahy těžko představíme. Mimo návštěv Pražského hradu jsou hlavními cíly turistů z celého světa.
Jelikož letos (2016, pozn. redakce) uplyne 70 let od slavnostního otevření Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, pokračovali jsme ještě v přednášce o samotné budově Rudolfina, ve které se taktéž konaly a konají některé ročníky.
Budova Rudolfina byla pojmenována podle korunního prince Rudolfa, syna císaře Františka Josefa a jeho manželky Alžběty zvané Sisi. Financovaná byla Českou spořitelnou. Na projektu se podílel Josef Schulz spolu s Josefem Zítkem. Stavbu realizovalo pět pražských stavitelů a trvala deset let. Slavnostní otevření se konalo 7. února 1885 za přítomnosti korunního prince. Po otevření se Rudolfinum stalo sídlem České filharmonie, uměleckého spolku Krasoumné jednoty pro Čechy a Společnosti vlasteneckých přátel umění. 4. ledna 1896 stanul na koncertním pódiu v roli dirigenta Antonín Dvořák, aby uvedl premiéru Biblických písní a již světoznámou 9. symfonii Z Nového světa. Koncertní síň, kde se vše odehrálo, nese dnes Dvořákovo jméno.
A jaký byl další osud Rudolfina?
Po vzniku Československé republiky roku 1918 bylo nutné najít důstojné prostory pro poslaneckou sněmovnu Národního shromáždění. Proto se provedla v letech 1919 – 1932 s přestávkami adaptace budovy na tento účel. Počátek funkčního a uměleckého využití Rudolfina přinesla paradoxně léta druhé světové války. Stavební úpravy prováděné v letech 1940 – 1942 umožnily návrat této krásné budovy k původnímu účelu – i když pro Německou filharmonii. V roce 1946 se do koncertních prostorů vrátila Česká filharmonie. Velká rekonstrukce se konala počátkem roku 1990.
Za 130 let, co stojí na pravém břehu Vltavy, prošla tato reprezentativní budova velkými změnami souvisejícími se změnami politických režimů. Je však stále chloubou Prahy a v jejích prostorech stále zaznívá hudba světových i domácích skladatelů.
Miluše Babjáková
schulz-01
Na přednášce v klubu o Josefu Schulzovi
schulz-02
Národní divadlo
schulz-03
Národní museum
schulz-04
Rudolfinum
schulz-05
UMPRUM
Nejnovější komentáře