Projekt, týkající se činnosti našeho společenského klubu má název „Poznáváme klenoty svojí domoviny“. Název pěkný, ale velice obšírný. Na našich poučných setkáních už jsme měli besedy o významných osobnostech v oblasti literatury, hudby, malířství, ale o známých českých architektech jsme ještě nemluvili.
Proto jsme v listopadu započali cyklus o českých architektech konce 19. a začátku 20. století. V příštím roce budeme pokračovat. Pro první seznámení s architekty jsme vybrali Josefa Hlávku, Adolfa Loose a Jana Letzela, kteří se proslavili nejenom v rodné zemi, ale také v cizině.
Josef Hlávka
Dovolte, abych na začátek připoměla jednoho českého stavitele, architekta, mecenáše, který se narodil v roku 1831 v Přešticích a zemřel roku 1908. Tato osobnost je trochu zapomenuta, snad nám ji připomene název Hlávkovy koleje nebo Hlávkův most v Praze.
Josef Hlávka prožil normální dětství, na základní škole se neučil dobře, ale odmalička rád kreslil. Studuje na Pražské technice pozemní stavitelství, potom na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Na těchto vysokých školách už ale velmi dobře prospíval. Našel si práci u vídeňského stavitele Šebka, původem Čecha, a tak se při studiu vyučil i zedníkem. V roku 1854 absolvoval Akademii se zvláštní cenou (a to na základní škole neprospíval). Svou pílí a pracovitostí se dostal do povědomí vídeňských stavitelů.
Nikdy se Hlávka ve Vídni nepřestal zajímat o dění v Čechách. Do soutěže na projekt Národního divadla poslal v roce 1854 svou ještě studentskou studii, přesto získal třetí cenu.
Jeho zaměstnavatel ze studentských čas, Šebek mu po skonu své manželky v roce 1860 přenechal ve Vídni svou firmu a tak začal Hlávka samostatně podnikat. Poté dostal od rakouského MK nabídku, aby v Černovicích, ležících v tehdejší Bukovině, postavil reprezentační sídlo pro pravoslavného patriarchu „na klíč“. Do tohoto zapadlého kraje cestoval 4 dny. Aby lépe poznal místní poměry, navštěvuje krajinu, poznává kostely, starobylé kláštery. Kvalifikované řemeslníky a odborníky si musel dovést sebou. Není z čeho stavět? Zorganizuje těžbu kamene a písku, založí cihelnu. Hlavním stavebním dozorcem jmenuje Čecha. Kromě budov, navrhuje i vnitřní zařízení, dokonce i chrámový ikonostas, roucha, berlu.
Tak během 6 let v letech 1864 -1870 vyroste v hlavním městě zapadlé Bukoviny komplex budov, jehož plocha je jako polovina Versailles. Toto dílo v nejvzdálenější končině Rakouské říše stojí dodnes a sídlí v něm tamní universita. Západní Ukrajina vnímá Hlávku jako výsostného architekta a umělce. V Černovicích je velmi ctěn a už od roku 1937 stojí v parku před biskupskou residencí jeho pomník.
V roce 1861 mezitím vyhrál soutěž na výstavbu Dvorní opery ve Vídni. Stavět začal na podzim téhož roku.
Vrací se i do Prahy a v roce 1882 přijal zakázku projektu na novou Zemskou porodnici v Kateřinské ulici v Praze. Tato dodnes nepřetržitě funguje. Projekt je založený na nejpokrokovějším systému té doby t. j. pavilónovém členění.
Za postavení Dvorní opery ve Vídni dostal velký kapitál a titul stavebního rady a za biskupskou rezidenci v Bukovině obdržel II. cenu na světové výstavě v Paříži v roce 1867. V té době koupil pro svou ovdovělou maminku v Lužanech u Přeštic zámek.
Hlávkova kancelář postavila v letech 1860 – 1869 celkem 142 staveb. Hlávka sledoval vždy každou stavbu osobně. Základ kanceláře, získaný tak nečekaně od Šebka, značně zvelebil a rozšířil. Zaměstnával 19 architektů.
V důsledku pracovního vypětí a namáhavému cestování mezi Prahou, Vídní a Černovicemi v roce 1869 Hlávka zkolaboval a ochrnuly mu obě nohy. Osmatřicetiletý velmi úspěšný mladý muž se ocitl na invalidním vozíku, opustil kancelář a odjel na zámek v Lužanech. Kolem roku 1880 (t.j. po 10 letech) se jeho zdravotní stav zlepšil a mohl opět chodit. V roce 1882 mu zemřela manželka Marie.
Na čas se vrátil do Vídně a po druhé se oženil. Vrátili se do Lužan, kde přestavěl celý zámek do současné podoby. Antonín Dvořák zkomponoval pozoruhodné hudební dílo známé jako Lužanská mše. Na zámku se mu podařilo vytvořit příjemné prostředí a s jeho vzrůstajícím věhlasem mecenáše neustále přibýval počet návštěvníků zámku. Šlo o zvučná jména osobností kulturních, vědeckých i politických.
Mecenášský věhlas získal dokonale promyšleným programem zaměřeným na kulturu a vzdělanost českého národa. V Lužanech vznikly projekty založení České akademie věd a umění, stavby studentských kolejí, stavby nové budovy Akademie výtvarných umění a mnohé další. Vše vzniklo s jeho finanční pomocí. Hradil první kompletní překlad Shakespearova díla, podporoval Zeyera, Oskara Nedbala a jeho proslulé kvarteto.
Postavení kolejí bylo Hlávkovou reakcí na tíživou situaci chudších studentů. Na svou dobu byly koleje moderně vybavené vlastní tělocvičnou, pekárnou, kuchyní. Říká se, že své vlastní hospodyni odmítl zakoupit nový hrnec, ale koleje vybavil drahým měděným nádobím od Rotta. Podmínkou užívání kolejí bylo perfektně ovládat jeden cizí jazyk a umění šermu.
Ve své poslední vůli 25. ledna 1904 ustanovuje svým univerzálním dědicem (neměl děti) nově založené Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových. Právnicky bylo toto Nadání tak dokonale vytvořeno, že přežilo jak nacismus, totalitní roky a nadace plní velkou část svého poslání až do dnešních dní. Jde o nejstarší nadaci v ČR.
Velkým Hlávkovým, dobrodějným skutkem bylo v roce 1882 věnování 22.000 zlatých na založení České univerzitní nadace Josefa a Marie Hlávkových, roku 1883 věnoval dalších 25.000 zlatých ČVUT.
Zasloužil se rovněž o vznik a založení Akademie věd, kde se stává prvním prezidentem a zůstává jím až do své smrti. U příležitosti prvního slavnostního zasedání složil Hlávka jistinu 15.000 zlatých na Fond pro zřízení jezdecké sochy svatého Václava na Václavském náměstí. Dílo dokončil dobře známý sochař Josef Václav Myslbek. V dubnu 1893 předložil Hlávka ministerstvu školství návrh na zestátnění pražské akademie malířské spolu s vyjádřením, že věnuje 100.000 zlatých na založení České jubilejní nadace pro výtvarné umění, z jejichž úroků by se zřídila studijní a cestovní stipendia posluchačů České vysoké školy výtvarných umění.
Z posledních Hlávkových činů můžeme připomenout založení Národohospodářského ústavu připojeného k České Akademii. Můžeme tedy říci, že své životní poslání vyplnil nejdokonalejším způsobem a dosáhl vše co si nejspíše vysnil. Po zásluze byl za své velkodušné skutky Hlávka vyznamenán vysokými a čestnými řády i tituly státními i občanskými.
Dne 11. března 1908 zemřel po krátké nemoci v Praze. Pro svůj národ zanechal nejvzácnější kulturní památky.
Adolf Loos
Narodil se v roce 1870 v Brně v rodině kamenosochaře. Studoval techniku v Liberci, kde je před Technickou universitou jeho pamětní deska. Dále studoval techniku v Drážďanech. Představuje klasika moderní architektury. Po studiích se usadil ve Vídni, poté odchází na 3 roky do Ameriky, kde si vydělává mytím nádobí nebo jako zedník a dlaždič. Amerika ho zaujala svými průmyslovými budovami a jednoduchostí životního stylu.
Po návratu do Vídně se zapojil do vídeňského kulturního dění, ale spíše jako lev salonů. Přispívá články do novin, staví se proti zdobnému stylu secese a oponuje všem dekorativním slohům. V roce 1897 si zakládá svůj vlastní atelier. První jeho zakázkou byla budova proti Hofburgu ve Vídni (Looshaus.) I když v té době se svou jednoduchou, ale účelnou stavbou neuspěl, přesto byl jmenován hlavním architektem Vídně pro obytné domy. Ve Vídni však brzy ztratil iluze a odjíždí do Francie a zapojil se tam do tamní avantgardy.
Právě tam navrhuje své nejznámější budovy. Uvnitř strohých domů se paradoxně nacházejí místnosti zařízené luxusem, drahým materiálem. To všechno vidíme v Mullerově vile v Praze, kterou vytvořil v roce 1930 nebo ve Winterově vile. Hodně domů projektoval v Plzni.
Nejznámější projekty architekta Loose:
1899 Cafe Museum ve Vídni,
1908 American bar Vídeň,
1910 Steiner Haus Vídeň,
1911 Loos Haus Vídeň (proti Hofburgu),
1915 Cukrovar a vila Viktora Bauera Hrušovany u Brna,
1925 Dům na Monmartru v Paříži,
1930 Mullerova vila,
1932 Winternitzova vila
V roku 1930, na narozeniny, Loose ocenili jako mistra architektury. Udělili mu každoroční příjem od prezidenta Československé Republiky. Loos zemřel 23. srpna 1933 a pochovali ho pod jednoduchým náhrobním kamenem, který si sám navrhnul.
Jan Letzel
Narodil se v roce 1880 v Náchodě do rodiny hoteliéra. Studoval architekturu a byl jedním z nejlepších žáků profesora Kotěry.
V Čechách projektoval ve svém mladším věku např. secesní pavilon v lázních Mšené (1905), podílel se na přestavbě hotelu Šroubek (dnes Evropa).
Jeho snem bylo vždy působení v cizině. Pobýval rok v Egyptě v místokrálovských službách. Jeho hlavní touhou bylo však Japonsko. Tam strávil také 13 let v období 1907 až 1920. Znovu se tam vrátil v letech 1922 a 1923 za účelem česko-japonských styků. Zažil jedno z největších zemětřesení. V Japonsku se spojil se známým českým inženýrem K. J. Horou a tak vznikla v Japonsku firma Letzel a Hora.
Letzlovy paláce v Japonsku byly opravdu velkolepé. Vyzdobil slavnostní síň německého císařství v Tokiu, projektoval kláštery, jezuitskou kolej, budovy Ústředního svazu japonských lékařů, obchodní museum v Osace, hotely a mnoho jiných.
Jeho nejznámějším dílem byl pavilon průmyslové výstavy v Hirošimě, který jako jediný přečkal výbuch atomové bomby v Hirošimě. Dnes slouží jako Muzeum míru. Je tam umístěna pamětní deska, že dne 6. 8. 1945 v 8.15 explodovala atomová bomba přesně 570 m nad touto budovou. Jan Letzel se snažil v Japonsku stavět takové budovy, které by odolaly zemětřesení.
Jeho tvůrčí práci přerušila náhlá smrt. Zemřel v léčebně pro duševně choré v Praze dne 26. 12. 1925.
Je pochován v Náchodě.
text napsala a obrázky na internetu vyhledala Miluše Babjáková
Nejnovější komentáře