Když jsem se v roce 1936 narodil, určitě nikdo netušil, že mým osudem se stane hudba. Přišel jsem na svět v 1936 v malebném podkrkonošském kraji ve východních Čechách, ve městě tkalců a cukrářů, v Lomnici nad Popelkou. O šest let později se tam narodila i sestra Jita, která žije v Šumperku.
V mládí jsem měl moc rád koně a přírodu. Lákalo mě studium na střední zemědělské škole. Moji rodiče vlastnili v Lomnici obchodní dům s metrovým i bytovým textilem.
Po zestátnění našeho majetku v roce 1949 jsem měl dost omezené možnosti při výběru dalšího studia. Zemědělská škola byla, vzhledem k mému původu, zcela vyloučena. Protože jsem už od šesti let hrál na trubku a od devíti let v městské dechové hudbě spolu s tatkem, který hrál jako amatér na křídlovku, rodiče nakonec rozhodli, abych se zkusil přihlásit na Vojenskou hudební školu. Ta tehdy sídlila v Praze – Karlíně. Hudba byla pro mě doslova východiskem z nouze. Ani v rodině k ní nikdo výjimečnější vztah neměl, protože oba rodiče po zestátnění pracovali v Technolenu n. p. Přijímací zkoušku na trubku jsem úspěšně vykonal v květnu 1951.
Řízením osudu se během krátké doby škola přestěhovala z Prahy na Slovensko do Spišského Podhradí, do Spišské Kapituly. A já, jako 16letý student, jsem se ocitl na druhém konci Československé republiky, daleko od domova. Na škole jsem svoji lásku k hudbě doplňoval také láskou ke sportu. Na jednom basketbalovém zápase jsem utrpěl úraz čelisti s následnou operací. Z tohoto důvodu mě posléze museli přeřadit z trumpety na hudební nástroj s větším nátrubkem, na baryton, tenor a pozoun.
Ze Spiše to bylo už jen kousek do Košic, kam jsem nastoupil v roce 1954 v hodnosti četaře do Posádkové hudby. Zde jsem absolvoval základní vojenskou službu a po roce se stal hudebníkem z povolání na plných 18 let. Z toho 12 let jsem byl v Košicích a potom jsem ještě 6 let denně dojížděl do Prešova, kam byla přemístěna vojenská divize a s ní i Posádková hudba. Přes den jsem hrával ve vojenském orchestru, večer v divadle Jonáše Záborského a občas i v baru Dukla. Hektický život se podepsal na mém zdravotním stavu. „Získal“ jsem žaludeční vředy a odešel do civilu.
Moje alma mater, Vojenská hudební konzervatoř s posledním sídlem v Roudnici nad Labem, poskytovala vysoce odbornou přípravu profesionálních vojenských hudebníků. Proto nás všechny trápí, že byla po 85 letech v srpnu 2008 zrušená. Dodnes se každý rok v září sjíždí náš ročník v Praze na pomaturitní setkání. Vzhledem k tomu, že stárneme, „poslední svíčku“ zapálí poslední z nás.
Poněvadž Vojenská hudební škola (později konzervatoř) byla čtyřletá s maturitou, vzdělání jsem si doplnil na Konzervatoři v Košicích absolutoriem na pozoun v roce 1967.
Měl jsem ukončené dvě konzervatoře, v Košicích dům, manželku a dvě děti. Potřeboval jsem k tomu už jen trvalé zaměstnání. Československý rozhlas, ve kterém jsem toužil pracovat, se v roce 1967 rozpouštěl. Nastaly velké přesuny. Někteří hudebníci odešli do Státního divadla, jiní úspěšně přešli do nově budované Státní filharmonie Košice. Mně se podařilo udělat přijímací konkurz na tehdejší Lidovou školu umění na Sverdlovově ulici (dnešní Mäsiarská), která sídlila v prostorách dominikánského kláštera. Stal jsem se prvním interním učitelem dechových nástrojů v Košicích. Tehdejšímu řediteli Janu Grünwaldovi jsem slíbil, že zůstanu na škole alespoň 3 roky. Po létech mravenčí pedagogické práce se mi v roce 1970 podařilo založit 16 členný Žákovský dechový orchestr, který byl v roce 1975 přejmenován na Dechový orchestr mladých Košice.
V současnosti orchestr čítá na šest desítek mladých hudebníků. Letos v červnu si slavnostním koncertem připomene 50. výročí svého založení. Je nositelem několika ocenění a v současnosti působí při Základní umělecké škole na Bernolákové ulici. Tuto školu, která měla původní sídlo na Brigádnické ulici, jsem z pověření Odboru školství MsNV založil v roce 1978. Jako ředitel jsem zde působil 13 let. Spolu se mnou přešel do nové školy i Dechový orchestr mladých.
Půl svého života jsem zasvětil jako pedagog, umělecký vedoucí a dirigent mladým hudebním talentům. Dokumentují to stovky stránek sedmi velkých kronik plných textů a fotografií.
Bohužel mi v roce 1994 náhle zemřela manželka. Syn Jiří jako úspěšný hudebník působil v Národním divadle v Praze. Nyní působí jako 1. pozounista v FOK, ČNSO i jako vysokoškolský pedagog na HAMU v Praze. Dcera Milena, zdravotní sestra, pracuje jako lékařská dermatoložka v Košicích.
Později jsem se znovu oženil, vzal jsem si svoji dlouholetou spolupracovnici, vynikající pedagožku a hobojistku Annu Hrehovou, se kterou jsem pracoval téměř od založení Dechového orchestru mladých, a kde ona stále ještě působí jako manažerka a dirigentka. Ona byla a je tou osobou, díky které orchestr vydržel plných 50 let, šedou eminencí, která zabezpečovala, motivovala, přemlouvala, usměrňovala.
V muzice jsem se snažil být vždycky perfektní a svoje pedagogické i dirigentské výkony podávat na maximální úrovni. Po 37 letech aktivní činnosti jsem se rozhodl odejít z dirigentského postu se ctí. Taktovku, místo uměleckého vedoucího i dirigenta jsem předal svému kolegovi Petrovi Schürgerovi.
Mimo pedagogické práce v hudební škole, v Dechovém orchestru mladých, jsem 15 let působil i jako umělecký vedoucí a dirigent Velkého dechového orchestru VSŽ a řídil jsem i malou dechovou hudbu Kodurku. Bohužel, nic netrvá věčně.
Svůj volný čas nyní trávím, kromě návštěv koncertů a divadelních představení, i jako člen Českého spolku v Košicích, se kterým se účastním poznávacích výletů a zájezdů. V rámci klubové činnosti, vzhledem k našemu původnímu povolání, spolu s manželkou připravujeme příležitostně přednášky o české hudbě a významných hudebních skladatelích spojené s videoprojekcí.
Už 67 let žiju v Košicích. Za roky aktivní činnosti jsem v roce 1985 získal plaketu města Košice za zásluhy o rozvoj města. V roce 1998 mně byla Hudebním fondem v Bratislavě udělena cena Karola Pádivého za vynikající výsledky dlouholeté pedagogické práce v oblasti dechové hudby na Slovensku. V roce 2005 jsem byl v anketě vyhlášen jedním z „Košičanů roku“.
Hudba mě provázela celým životem a dovoluji si svůj článek ukončit mottem: „Hudba nevychovává hudebníka, ale člověka.“

Jiří Novotný
foto z rodinného alba

error: Obsah je chránený!!