VŽDYCKY, když ode mne odchází, DÍVKA, KTERÁ SPÍ JEN TAK, mám pocit, že mi zpívá můj vlastní příběh. Příběh naplněný jistotou, že KDO MÁ RÁD, stává se pro jiného ŠTĚSTÍM, které zvedl v náručí.
A zjitřeně a s vděčností a beze studu pak v téhle CHVÍLI V DLANÍCH šeptám spolu s ní svému nejbližšímu: OSUD MI TĚ PŘÁL. Jsem šťastná a lehká JAKO PÁPĚŘÍ, přesvědčená, že právě on je MUŽEM ČÍSLO JEDNA.
TAKOVÉ DIVNÉ HRY si však s námi život a osud zahrává. A člověk přečká DÉŠŤ, který studí ramena a zkrápí oči slzami a řekne si slabý a bolavý TO NIC, TO JEN TAK.
A znovu a znovu uvěří v SÍLU LÁSKY a vyzve člověka: A TAK VEJDI DÁL PŘES MŮJ PRÁH, ať rozezníš všechny ZVONY.
Tohle mi tedy dává její zpěv. Milý čtenáři, JE TI TO MÁLO? Nevím. Vím však, že jen málo lidí, kteří by netušili, že Marie Rottrová je, že existuje, že zpívá. Abych to však nezkazila. V mém bytě pro dnešek dozpívala. Ale já VÍM, ŽE TADY BYLA…
Tak končí spisovatelka Zuzana Maléřová svoji útlou knížku pod názvem Hlas se stínem aneb Když do života zpívá Marie Rottrová. Knížka nemá sice mnoho stran, ale je napsaná velice citlivě a dozvíte se zde o zpěvačce všechno, co byste chtěli vědět a nám posloužila jako základ scénáře pro další hudebně-literární akci. Bylo to letos naše první setkání s dobrou hudbou a dobrou knihou, kterým jsme zahájili už 11. ročník Už vím co číst a poslouchat ve Veřejné knihovně Jána Bocatia v Košicích.
Marie Rottrová se narodila v listopadu 1941 v Ostravě. U Rottrových se vždy scházela celá rodina, bylo tam veselo. Otec byl varhaníkem a sbormistrem v kostele, maminka zpívala v kostelním sboru a byla subretou amatérské operety. Krásné pro Marii byly pobyty v Praze u tety, která milovala hudbu a neteři se hodně věnovala. Marie s ní zpívala všechno. Písničkami Karla Hašlera počínaje, árií Skřivánčí písně z opery Hubička konče.
Ráda chodila do školy. Její učitelé se jí stali vzorem. Těžce nesla jakoukoliv křivdu. Měla bohatou fantazii. Na gymnáziu se zformovala školní kapela a Marie v ní zpívala. V ostravské soutěži Hledáme nové talenty postoupila do finále. Začala zpívat s kapelou Kvintet. Absolvovala kurz pro zpěváky tanečních orchestrů.
Vyrůstala v konzervativní křesťanské rodině. Považovala za naprostou samozřejmost, že když se jednou vdá, bude to navždy. Její kamarádky se postupně vdávaly a měly děti. Začala také toužit po dítěti. Vdala se a brzy se narodil Martin a potom Vítek. Parta mladých hudebníků i s jejím manželem založili skupinu Majestic. Byli silně ovlivněni stylem zvaným soul a pod jeho vlivem nahrávali své první zvukové snímky v rozhlase, první desku a s ostravskou televizí absolvovali turné po SSSR. V únoru 1969 začala její osudová spolupráce se skupinou Flamingo – Plameňáci. Právě s touto skupinou vystupovala poprvé na beatovém festivalu v Lucerně. Díky úspěchu v Lucerně se jim začaly hrnout nabídky. Jenže nastávající kolotoč vedl k rozchodu s manželem.
Její přítel Richard připravoval pro Flamingo vše, co bylo nutné, včetně skládání písniček. Po jeho předčasné smrti byla Marie na dně. Trpěla hrůzou ze samoty. Chtěla partnera na celý život a nic neměnit. Ona vždy musí zpívat pro někoho velmi blízkého. Právě láska nejvíc měnila nejenom její cesty osobní, ale i hudební. Zpívala dál po celém Československu. S Plameňáky projela kus světa. Publikum jí tleskalo a Martin s Vítkem ji milovali.
Televizní Divadélko pod věží, pořad Marie Rottrové a jejích hostí, se stal jedním z nejsledovanějších pořadů, získal i cenu diváků.
Syn Martin začal studovat v Praze, věnoval se muzice, Vítek rovněž projevoval umělecké sklony, proto se rozhodla přestěhovat se do Prahy. Ale nebylo to lehké rozhodnutí. „Lucerna má atmosféru … tradici… neznám zpěváka, který by v ní nechtěl zpívat. Přitom je tam horko k zalknutí a akustika není nejlepší. Má ale srdce. Pokaždé cítím její tep.“ Zažila v ní nejslavnější chvíle.
Z Prahy vyjížděla na koncerty po celém Československu a byly to dlouhé šňůry. Někdy i dva koncerty denně. Posluchači ji zahrnovali spoustou krásných dopisů, těch zlých bylo jen pár. Se skupinou Flamingo – Plameňáci zpívala dvacet let. Začala být dost unavená a zjistila, že by bylo dobré vypnout. A přišel pravý člověk v pravý čas. Vzala si českého emigranta žijícího v Německu. Přerušila koncertování na pět let. V pořadu Na plovárně Marka Ebena vzpomíná, že jí manžel v Německu zorganizoval pár koncertů s mladou kapelou a tehdy ji doprovázel na kytaru její syn Martin, a jak sama říká, úplně nejlépe ze všech kytaristů.
Po 17. listopadu 1989 se manželé vrátili do Prahy, ale rozešli se a Marie začala znovu zpívat. „Držím se letitého kréda – písniček se silnými texty. Bude stále dost lidí, kteří sáhnou po silném českém textu, po mateřštině“.
Spisovatelka Z. Maléřová ve své knížce píše, že zpěvačka je velká optimistka. I když má v sobě hluboko zasunutý smutek. Má ráda samotu. Ale žít sama se bojí. Je ráda v samotě, ve které ví, že za chvíli někdo přijde.
Dne 7. října 2016 se vdala za svého partnera Milana Říhu. Svou pěveckou kariéru ještě neukončila, na rok 2018 má už naplánované koncerty, i na Slovensku.
Naše čtení bylo samozřejmě doplněné mnohými písněmi M. Rottrové. Nechyběla ani ukázka z představení z Divadélka pod věží. Dramaturgicky připravila Eva Balušíková, ukázky četla Helena Miškufová, Michala Kapráľová a Petra Benediktyová. O autorce knížky informovala návštěvníky Klára Kernerová. Obrazovou a hudební prezentaci připravila Ľudmila Katová.
Eva Balušíková
Nejnovější komentáře