Prosincové, předvánoční číslo
děláme ve spěchu, aby se ke čtenářům dostalo včas a aby měli o svátcích po čem sáhnout. Znamená to, že páté číslo našeho dvouměsíčníku je ještě v tisku a my už pracujeme na dalším vydání. Za mě je to, jak se dneska říká high five, tedy za plný počet bodů, protože všichni spolupracovníci jsou nažhaveni na správnou provozní teplotu, hýří nápady a textů i obrázků přibývá. Tak by to mělo v redakci vypadat stále. Protože jsme však limitováni různými omezeními, vychutnávám si frmol opravdu jenom jednou v roce. Připravované číslo utěšeně nabývá na objemu a v kritické chvíli dospějeme k situaci, že se musíme rozhodovat, co pustíme ven a co má ještě potenciál vydržet do dalšího čísla.
Tohle všechno jsou ale informace z kuchyně, kde se soustředily všechny ingredience, ze kterých pro vás chystá zkušený tým lahůdky.
Snad někdo ze čtenářů čte i tiráž, kde jsou vždycky vyjmenovaní „pachatelé“ aktuálního vydání. Rád bych na tomto místě poděkoval všem, kteří s nasazením pracují na tom, aby se časopis Stříbrný vítr dostal až k vám na stůl.
Nebýt Aleny Királyové, Jiřiny Tóthové, Wandy Čičvákové a občas i Růženy Kulichové, Miluše Babjakové i Dagmar Takácsové, nedostal by se časopis na poštu a k vám. Je to ta nejdůležitější koncovka, něco jako Lewandovski ve fotbalu, který umí zpracovat přihrávku a vsítit rozhodující gól.
Za normálních okolností se redakční rada schází dvakrát měsíčně. Jenže už druhým rokem normální situaci nezažíváme, a tak se „scházíme“ přes maily a mobily. Snášíme na jednu hromadu všechno, co se nám a kolem nás urodilo, a pak z toho sestavujeme obsah čísla. Nedovedu si představit, že by tak široký tematický záběr zvládl jeden nebo dva redaktoři. Díky Jirkovi Gregorkovi, Miluši Babjákové, Jitce Morvayové, Evě Reitznerové, Blance Sedlaté, Boženě Trautenbergerové a dalším, které jsem už jmenoval, máme nejenom aktuální informace o dění ve spolku a kolem nás, ale také kontakty na další spolupracovníky a dopisovatele, kteří se s každým číslem obměňují.
Když už máme nakoupeno, je potřeba celý časopis zalomit a pak dát do péče korektorky. Tuto nevděčnou práci dělá Šárka Popelková. Pokud svým bedlivým okem zachytí všechny překlepy, chyby pravopisné, stylistické a někdy i faktické, nikdo si její práce nevšimne. (Korektor, to není ten hnidopich, co řádí, když někdo špatně skloňuje nebo časuje a mýlí si tvrdé y s měkkým i; korektor musí mít zapnutou kontrolku, když čte článek z dějin filmu stejně tak, jako když kontroluje latinské názvy květin nebo brouzdá letopočty, nemluvě o tom, že šotek mu občas podhodí pod fotku Petřínské rozhledny popis k šikmé věži v Pise; a u toho všeho nesmí zapomínat na tu nešťastnou gramatiku a stylistiku). Stačí ovšem přehlédnout jednu dvě chybičky a už máme na talíři, kdo že to dělal korekturu, jak to, že jsou tam chyby!?
Ve výčtu „odpovědných spolupracovníků“ nesmím vynechat tiskaře Roberta Oždániho, jehož péčí získává časopis výslednou podobu.
Sestavit časopis, to je jako sehrát komorní orchestr na společnou produkci. V našem případě je fajn, že máme k dispozici zkušené hráče na různé nástroje, kterým nechybí chuť neustále cvičit nová a nová čísla.
Tak ať nám to ladí i v příštím roce a v letech dalších, aby se k vám na chvilky pohody dostávalo čtení, po kterém rádi sáhnete!

Jiří Zaťovič

Šesté číslo Stříbrného větru bylo distribuováno opravdu ještě před Vánočními svátky. A v období mezi svátky ho nabízíme i vám, návštěvníkům našeho webu.

 

error: Obsah je chránený!!