Kdysi nás kamarád na brigádě v Davli bavil vyprávěním o svých peripetiích s rodiči. Byl poněkud volnější povahy, mantinely neuznával, honili ho policajti, protože měli pifku na máničky, chodil s báglem, v maskáčích a kanadách, které sehnal z armádních skladů, přesto, že měl modrou knížku (pamětníci si snad vzpomenou). Miloval přírodu a vedle něj jsem neměl šanci oslnit žádnou z našich kamarádek. Prostě Honza válel.
Vzpomněl jsem si na něj teď, na podzim, kdy jsme ze zahrady stěhovali úl. Naše včelky sotva přežily sezónu, nebyla pro ně vůbec prima. Jak jsem se dozvěděl, potíž byla hlavně v tom, že i když květiny kvetly jako o závod, kromě pylu nenabídli nic víc. Včelaři museli včelky přikrmovat cukrovou vodou, protože scházel nektar. Takže med z letošní úrody asi nebude nic moc. Jestli vůbec nějaký bude.
Vzpomněl jsem si, jak Honza líčil situaci, kdy se jeho rodiče vydali na dovolenou a zanechali ho doma se zelenou stokorunou a přáním, aby všechno neutratil za hlouposti. To se ví, Honza stovku propil s kamarády hned první večer. Záda mu kryla plná spíž, hladem neumřel. Ovšem neměl za co chlastat, a tak, když se zadíval na tátovu zásobu medu a přepočítal si, kolik to hodí, neváhal a už druhý den ráno stál na tržišti a prodával a prodával. Domácí med byl vždycky lákavá komodita, takže těch několik zavařovaček zmizelo v cukuletu. Honzovi to hodilo něco na další dva večery v hospodě s kamarády.
Těžké časy nastaly, když se rodiče vrátili domů. Po zběžné kontrole – žádný plný popelník ani nedýchatelný vzduch, žádné pohozené šatstvo a kuchyň téměř vzorně uklizená (na to si dal Honza pozor, aby ho nemohli podezřívat, že pořádal orgie a nějaká děvčata to pak uklidila) – nahlídl táta do spíže, kde to napohled vypadalo normálně. Že scházel med, zjistil už při druhém skenování prostoru.
Protože Honza se učil pábitelem u Bohumila Hrabala, líčil nám následující dialog s notnou dávkou dramatičnosti:
„Kde je ten med?“ zařval táta.
„Táto, ty mi to nebudeš věřit.“
„Tys ho prodal, abys měl za co chlastat!“
„Neeeeé.“
Přilítla facka.
„Tak kde je?“
„Ti povidám, že nebudeš věřit. Jednou večer zvoní někdo na zvonek. Otevřu dveře a za nima stojí obrovská včela, celá rozdrážděná a řve na mě: Kde jsou plody mé práce?! Vrať mi plody mé práce! A než jsem stihnul cokoliv říct, už byla ve spíži a lila med z těch zavařovaček do kbelíku, a kdybych jí v tom chtěl bránit, ukázala mi žihadlo.“
Honzův táta se naštěstí rozchechtal, protože jinak bychom tuto příhodu nikdy neslyšeli.
A jaké z toho plyne poučení?
Mělo by jaké?
Snad jenom to, že o plody své práce se má člověk neustále zajímat a má vědět, že jsou pro jiné užitečné, a když někdo z těch plodů čerpá bezdůvodně a neoprávněně, je potřeba zakročit.
A to platí jak pro práci na zahrádce, tak pro každou jinou činnost. Abychom si mohli vždycky říct, že máme za sebou prima sezónu.
Jiří Zatovič
Už jsem se dlouho tak od srdce nezasmála, jako při četní úvodníku v posledním čísle SV, „Kde jsou plody mé práce?“
A následně mě opravdu potěšil článek Jiřího Gregorka o rozáriu v Nižné Myšli, protože jsme 6 let žili v Čani a do Myšle jsme pravidelně jezdili na výlety. Nejen do archeoskanzenu, o kterém je řeč v článku o lovcích mamutů, a který se tehdy teprve budoval, ale i k nedalekému zbytku raně gotického kostelíka – Koscelku. A do muzea, to je jasné, tam jsme byli několikrát, protože jeho exponáty jsou evropského významu. Kdybychom tam stále žili, jistě by rozárium patřilo mezi další oblíbené cíle. Ptala jsem se Jiřího Gregorka, jestli v tombole vyhrál zmiňovanou růži, ale prý ne. Tak třeba půjde koupit, jak se v článku píše, a já si ji z nějakého výletu na východ přivezu k nám na Moravu.
píšu z čekárny u lékaře, kam jsem si vzala do kabelky váš Stříbrný vítr. A reaguji na ten krásný rozhovor k 15 letům časopisu.
Potřebujete ohlas, máte ho mít 🙂
S velkou chutí jsem si rozhovor přečetla, tak jako – i ve svém každodenním novinářském a kulturně- organizátorském shonu – se snažím pročíst aspoň rámcově každé vydání časopisu. Protože chci být informována o tom, co na Slovensku děláte, ale také mne těší dobré nápady, které v časopise objevuji.
Ať už moudré citáty dole na stránce nebo nadčasová témata z české historie, ale i občasné vtipné články na nějaké úplně neobvyklé téma. Namátkou se mi vybavuje třeba článek o historii sněhuláků. 🙂
Tento rozhovor o historii Stříbrného větru mi ale mluví z duše, protože všechny ty obtíže, stesky na nedochvilnost autorů či absenci reakcí čtenářů, byť snad i spokojených, znám se své praxe tady v Praze. A přesto mám tu nevděčnou práci, kdy se vždy spíš dozvíte, kde jste udělali nějakou “botu” či si zařádil redakční šotek, ráda, tak jako vy.
Malé i velké krajanské časopisy spíše zanikají, než aby vznikaly. Nedávno skončil i univerzální časopis pro Čechy v zahraničí, vydávaný v Praze už od roku 1990, založený Evou Střížovskou. Sekundovala jsem jí v redakci 13 let. Nabízela mi před pár měsíci převzetí časopisu, je to však nad moje síly při všem dalším, co dělám. Ač je mi to moc a moc líto. Časopis znali i Češi na Slovensku a díky němu jsem v kontaktu s vámi i já.
Tím více přeji Stříbrnému větru a všem, kdo se na jeho vzniku podílejí, stále tolik dobrých nápadú i energie – a víc a více vděčných čtenářů.
Z Prahy srdečně
Martina Fialková
Spolek České kořeny
http://www.ceskekoreny.cz
a také http://www.listyprahy1.cz
a http://www.mistnikultura.cz