Setkání ve společenském klubu koncem roku 2021

Všichni si umíme představit lépe strávený volný čas, než co nám nabídl letošní podzim. Podzim byl sice krásný, teplý, barevný, ale opět poznamenaný pandemií. Výlety za poznáváním se nekonaly. Ale aspoň jsme využili momenty mezi různými opatřeními a setkali se dvakrát v klubu. V listopadu se nás sešlo sice jen pár, ale odpoledne bylo i tak příjemné.

18. 11. 2021 Josef Kajetán Tyl – projekt Slovo domova
Každý jistě tohoto spisovatele zná. Jeho zfilmovaný Strakonický dudák nebo divadelní hra Fidlovačka patří do zlatého literárního fondu pro děti i dospělé.
Josef Kajetán Tyl, spisovatel, dramatik a novinář žijící před 200 lety (1808 – 1856), pocházel z Kutné Hory. Jeho otec byl vyučený švec a vojenský hudebník. Mladý Tyl s učením problémy neměl, přesto na pražské filozofické fakultě vydržel pouhý rok. Vší silou ho to totiž táhlo k divadlu. Jeho matka ze synova rozhodnutí vůbec nebyla nadšená, což ostatně dokládá jeden z jejích dopisů: „Kéž bys byl raději nohu zlomil, nežli jsi na ta komediantská prkna vylezl … Proto–li jsem tě v bázni boží vychovala, bys nyní s tuláky se potloukal? Proto–li jsi dlouhé noci u knih sedával, abys věděl, jak se posléze před lecjakým otevřhubou šklebiti máš?“ Inu, v té době byl na herce takový názor. Tyl na matčiny lamentace nedal a u divadla zůstal. Našel si tady i známost, o pět let starší herečku Magdalénu Forchheimovou, kterou si nakonec i vzal. Jenomže v té době se už Tylovo srdce rozhořelo láskou k její mnohem mladší sestře Anně, také herečce. Celou věc vyřešil netradičně – s oběma ženami začal sdílet společnou domácnost. Magdaléna nakonec pomáhala své sestře pečovat o děti, kterých se Anně ze vztahu s Tylem narodilo celkem sedm.
Tyl se usilovně snažil pozvednout úroveň českého divadla a v této souvislosti psal jednu hru za druhou. Stal se veřejně známým a dostalo se mu dokonce přezdívky „miláček národa“. Nějakou dobu vedl redakci časopisu Jindy a nyní. Časopis byl přejmenovaný na Květy české a nakonec na Květy, které vycházejí dodnes.
Tyl se nevyhnul kritice od svých vrstevníků. Jednak že se zaměřuje na nepříliš vyspělé publikum. Břitký novinář Karel Havlíček Borovský Tyla podrobil kritice za „vlastenčení bez konkrétních činů“. Zlom k horšímu v Tylově životě nastal, když byl ve Stavovském divadle rozpuštěn český soubor. Od úřadů navíc nedostal povolení sám provozovat česká představení, proto roku 1851 Prahu opustil natrvalo. Pokusil se uspět u kočovného divadla, ale na jeho vybavení a provoz mu nezbývalo nic jiného, než si půjčit od židovského lichváře. Úvěr se mu ale nedařilo splatit. Život v bídě mu ubral roky života. Autor vyhledávaného literárního a divadelního díla zemřel v Plzni ve věku pouhých osmačtyřiceti let.
Zopakujme si dílo Josefa Kajetána Tyla:
Próza – Dekret kutnohorský, Poslední Čech. Povídky – Hudební dobrodruzi, Pomněnky, Divadelní ředitel, Nalezenec, Paní Marjánka matka pluku, Pražský flamendr, Paličova dcera, Bankrotář, Chudý kejklíř. Jednou z Tylových prvních divadelních her byla Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. Poprvé se hrála 21. prosince 1834. Nápěvy písní k této hře složil František Škroup. Byla mezi nimi i lyrická píseň Kde domov můj, která zlidověla a stala se po vzniku československého státu jeho hymnou. Z dalších divadelních her připomeňme historická dramata – Kutnohorští havíři, Jan Hus, Krvavé křtiny čili Drahomíra a její synové, Žižka z Trocnova. Dále báchorky – Strakonický dudák, Tvrdohlavá žena, Lesní panna a Jiříkovo vidění.
Každého z nás jistě oslovila jednotlivá díla. Divadelní hry se hrávaly hlavně v ochotnických divadlech ve městech a hlavně na venkově. Tak opravdu probouzel vlastenectví mezi lidem. Podle mého názoru neměl K. H. Borovský úplně pravdu.
V klubu jsme se v souvislosti s výročím 1100 let od zavraždění Svaté Ludmily trochu podrobněji seznámili s divadelní hrou J. K. Tyla Krvavé křtiny. Hra o čtyřech jednáních zachycuje události našich nejstarších dějin – události, které jsou symbolem boje vládnoucích panovníků té doby o charakter a směřování národa. Námět hry o okolnostech a vraždě Svaté Ludmily (15.9.921) a jejího vnuka Svatého Václava (28.9.935) je stále živý a vracíme se k němu.

16. 12. 2021 Jan Karafiát a nejenom jeho Broučci – projekt Slovo domova
Se starým rokem 2021 jsme se v klubu rozloučili nad knížkou Jana Karafiáta Broučci. Bylo to tak trochu symbolické. V poetickém příběhu evangelického faráře Jana Karafiáta (1846 – 1929) svatojánští broučci jednají jako lidé a lyrické vyprávění je vlastně prosté, ale velice působivé. Jak v knížce, tak i v životě se střídají roční období, období veselé i smutné. A že ne každý konec je v ní dobrý? Taková už je příroda i život.
Do klubu nás přišlo patnáct a myslím, že každý v optimistické náladě. I když se protipandemická opatření zmírnila, každý účastník šel trochu s obavou. Ale všichni už potřebujeme osobní kontakt s přáteli a také trochu pocítit rytmus normálního života (samozřejmě, že jsme dodržovali protipandemická opatření).

Před námi leží dvoje vydání Broučků, jedno z roku 1946, druhé z roku 1947. Jsou to vydání, která prošla rukama našich členek a určitě to byla jedna z jejich prvních přečtených knížek. Knížka dává malým čtenářům obraz pravého života, těm starším zase příjemné melancholické vzpomínky. V jedné jsou roztomilé kresby od malíře O. Štáfla, v druhé od J. Trnky. Broučci patří ke klasickým a stále oblíbeným dílům české dětské literatury a měli by být i dnes nedílnou součástí každé knihovny.

Pamatujete si tato krásná slova?
… A byla zima. Ach to byla zima, zlá zima. Potoky zamrzly až na dno, ptáci padali z povětří, mrzlo, až se jiskřilo. Ach, ti broučci pod jalovcem, jestli oni to vydrží?
A opět bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo, ale pravšecko. A tam pod jalovcem kvetlo dvanáct chudobiček, devět bělounkých jako mléko a tři s kraječkem jako krev červeným. Však tam kvetou podnes.

Postavičky broučků a berušek jsou nám blízké pro své pravdivé lidské vlastnosti, nejen ty dobré, ale i ty horší. Neposlušný Brouček, jeho maminka, tatínek, Beruška, kmotřička Janinka a další jejich známí zažívají spoustu krásných příběhů. Střídají se roční období, s broučky slavíme svatbu, nemoc, různé starosti, ale i úmrtí.
Jan Karafiát byl evangelický farář, který revidoval Bibli kralickou a zapsal se do literatury půvabnou knihou Broučci. Autorská práva na tuto knihu odkázal církvi českobratrské, která podporovala vydání Bible a církevních tisků.
Narodil na Českomoravské vrchovině v Jimramově roku 1846 jako deváté z deseti dětí. Jeho rodina pocházela ze starého evangelického rodu. Po církevní škole v Jimramově navštěvoval nižší německé piaristické gymnázium v Litomyšli, potom se vydal na vyšší studia do Německa, kde na evangelickém gymnáziu složil v roce 1866 maturitu. Následovalo studium na evangelické fakultě v Berlíně, Bonnu a ve Vídni, kde studia ukončil.

Po návratu pobyl v Čechách krátce jako duchovní a opět zamířil do Německa jako vychovatel v Kolíně nad Rýnem. Když se podruhé vrátil do Čech, přijal místo správce učitelského evangelického semináře v Čáslavi, kde vyučoval. A právě během svého působení v Čáslavi napsal Broučky. Na pohádkovém průběhu broučků učil děti, jak žít ve shodě s božími přikázáními. Roku 1875 se stal farářem v Hrubé Lhotě na Valašsku, kde sloužil 20 let. V roce 1895 se odstěhoval do Prahy, na žádný sbor však nenastoupil a zůstal reformovaným farářem mimo službu. Zemřel v Praze roku 1929, pochován je na vinohradském hřbitově v Praze.

Miluše Babjaková

error: Obsah je chránený!!