Vzpomínka na mistra Jana Husa – tentokrát netradičně v přírodě

Každý rok od svého založení si Český spolek v Košicích připomíná smutné výročí upálení mistra Jana Husa.
Když jsme byli o 20 let mladší, konávaly se vzpomínky na tohoto českého kněze na krásném místě v Lúčce na Gemeri. V kostelíku se konávala i bohoslužba Církve československé husitské a hudební koncerty souboru Musica Iuvenalis z Košic. O našich akcích se psalo i v novinách. Později se konaly vzpomínkové pobožnosti v kostele ve Svinici a potom na různých místech v Košicích.
Letos jsme se rozhodli vrátit se do Lúčky. Nekonala se sice pobožnost, ale účastnící se ve většině vydali od autobusu „po svých“ do kopce vstříc kostelíku. V jejich věku jistě mluvíme o úctě k historii a k Mistrovi. Kostelík vévodí tomuto koutu Gemeru – Čremošné dolině, od 13. století.

První písemná zmínka je z počátku 15. století. Kamenný kostelík s jednou kostelní lodí a věží, ohrazený zdí, vévodí kraji dodnes. Už je sice částečné zřícený, ale obec se o něj podle možností stará.
V roce 1451 se kostelíka zmocnila vojska Jana Jiskry z Brandýsa sestávající z bývalých husitských bojovníků. Proto ten název užívaný mezi lidmi – Husitský kostel. A právě tady, jak se říká in situ, jsme letos připomněli pro Čechy významné výročí.
Řekněme si něco o tomto zdánlivě zapadlém kraji a jeho zajímavé historii.
Kostel dal postavit, pravděpodobně ve 13. Století, někdo z rodu Bebeků. První písemná zmínka je až z roku 1406, kde se zmiňuje jako příslušenství k turnianskému panství. Po smrti Imricha Bebeka roku 1448 se majetek dostává do rukou regenta Uherska Jana Hunyadyho. V té době jsou na východním Slovensku už boje mezi vojskem Hunyadyho, německými městy Bardějov, Kežmarok a jinými na jedné straně a bratrskými vojsky na straně druhé. A protože cesta z Košic přes Turnianskou kotlinu vedla tehdy ještě do Rožňavské kotliny Zádielskou dolinou, kostelík stál na strategickém místě. Bratrstvo ho dlouho drželo a přizpůsobilo si jej jako malou pevnost. Cesta přes Jablonecké sedlo (dnes zvané Sorožka) byla totiž postavená až v 19. století.
V kostelíku se ještě na začátku 20. století sloužily bohoslužby. Během 1. světové války kostelík částečně vyhořel. V obci postavili nový kostel a místní začali stavbu rozebírat na vlastní použití. Za 2. světové války byl kostelík značně poškozený přechodem fronty a dostal přímý zásah ruským tankem. To zpečetilo jeho osud.
V roce 1992 byl kostelík vyhlášený kulturní památkou. Je částečně opravený. Každý domek v obci, každý koutek, včetně čisté vody v upraveném potoce, svědčí o péči majitelů a občanů obce. Vrcholem je právě kostelík.
Využíváme cestu autobusem a zastavujeme i v další krásné obci, v Kováčové. Tady se nachází vodní mlýn, který kdysi patřil rodině Andrássyových. Jsme přivítáni dnešním majitelem. Jedná se o unikátní technickou památku, starý třípatrový mlýn. V krásném prostředí jsme vypili kávu, čaj a majitelka nám upekla chutné čerstvé koláčky. Majitel nás zatím po skupinách provázel mlýnem a vysvětloval. Mlýn je ve vynikajícím stavu s funkčním technickým zařízením vyrobeným firmou Poledňák z Košic. Majitel nám podrobně popsal proces mletí mouky z obilného zrna. Pochopili jsme, jak bylo kdysi získání mouky složité a pracné. Klobouk dolů před mlynáři!
K mlýnu patří i malé muzeum o zpracování konopí. A opět jen uznání! Dozvěděli jsme se, co se skrývá za slovy lámání, česání, změkčování, předení, bělení, navíjení nití, snování až po konečné tkaní. Posezení na terase u krásně opraveného vodního náhonu s 5metrovým vodním kolem bylo skvělé, věřím, že si někteří z nás návštěvu zopakují.
S majiteli jsme se rozloučili společnou fotkou. Nejen my jsme měli radost ze zážitku, ale myslím, že i majitelé z naší návštěvy. Vždyť každý řekne o této památce svým známým, ti dalším známým.
Návštěvu třetí zajímavé obce Drnava jsme kvůli času zrealizovali jen z autobusu. Ale správní a továrenskou budovu Drnavských železáren jsme viděli. V rychlosti jsem upozornila účastníky na význam železáren pro výstavbu řetězového mostu v Budapešti a zásluhy majitelů území – rodiny Andrássyových, o tento kraj. Návštěvu s naučnou stezkou po místech bývalých vysokých pecí a dolu Dionýz si necháme na příště.
Člověk potřebuje nejen duchovno, ale i tělesno. Poslední a závěrečná zastávka byla proto v restauraci pod hradem Krásná Hôrka – U železného grófa.

Miluše Babjáková
foto Eva Reitznerová