Anglický filozof Francis Bacon prohlásil: „Na topení je nejlepší staré dřevo, na pití staré víno, na rozhovory staří přátelé, na čtení staří autoři a na dobré rady staří lidé, kteří mají bohaté životní zkušenosti.“ V návaznosti na tento výrok konstatuji, že patřím do skupiny pokročilých seniorů, neboť jsem se v polovině září roku 2021 dožil 87 let, a to ve slušném zdraví, zejména duševním. Tělesně už to není to, co bývalo, ale držím se. Občas si vzpomenu na výrok německého spisovatele Lichtenberga, který tvrdí: „Ničím člověk nestárne rychleji než stálým myšlením na to, že stárne.“ A Goethe k tomu dodává, že: „Uměním staroby je snášet ji.“ Představuji si život jako cestu, kratší či dlouhou, místy klikatou, občas zablácenou, potom zase rovnou, nabízející krásné výhledy i možnosti. Tu a tam jsou všelijaké odbočky směřující na lákavá místa, ale i do špatných končin, ze kterých je možno, po vystřízlivění, vrátit se zpět, někdy však už návratu není. To všechno záleží na našich schopnostech a na našem rozumu, jak umíme využít nebo i zneužít zmíněnou cestovní mapu určenou dnem narození. To, co život zvlášť ve starším věku zkrášluje, jsou vzpomínky. Musí však být příjemné a na to je třeba pamatovat už v mladším věku. Proto je nutné vést svoji životní pouť cestami, které vás přivedou k dobrým skutkům a tím i k nejkrásnějším vzpomínkám. Všechno můžete ztratit, ať už majetky, zdraví, ba i nebližší. Ale vzpomínky jsou to jediné, co vám zůstane navždy až do smrti.
No a teď už moje vzpomínky směřují do mého rodného města, kterým je Kolín. Zde jsem se narodil a 14. září 1937, kdy jsem měl právě tři roky, rozhlas hlásí, že zemřel prezident Masaryk. Samozřejmě to nepamatuji, ale z vyprávění vím, že mi tehdy rodiče připnuli na kabátek černou stuhu. V Kolíně jsem vychodil čtyři roky základní školy a roku 1944 jsem nastoupil na osmileté reálné gymnázium. Vzpomínám si, že přijímací pohovory byly převážně v němčině, české země byly tehdy bohužel součástí tak zvané velkoněmecké říše a hlavní slovo při přijímání má beobachter (německý pozorovatel). Zkoušky jsem složil a gymnázium ukončil maturitou v roce 1952. Rád na to vzpomínám, i když jsme říkali, že učení je zde „hrozný“. Totiž, na této škole studoval i Bedřich Hrozný, známý jazykovědec a orientalista. V Kolíně se narodil básník Machar a z Kolína pochází i Miloš Zeman. Nejslavnější osobností, která působila v Kolíně, je však muzikant František Kmoch. Zemřel v Kolíně roku 1912 a je na zdejším místním hřbitově pochovaný. Kolínem protéká řeka Labe a jedno její rameno vytváří území zvané Kmochův ostrov. Zde se nachází i socha s bustou slavného hudebníka. Na jeho počest se v Kolíně konají hudební slavnosti Kmochův Kolín, kterých se účastní mnohé dechové kapely ze zahraničí. Mého otce, kterého za socializmu pro jeho náboženské přesvědčení zbavili vysoké funkce ve státní bance v Kolíně a poslali do práce v zemědělském družstvu, zvali na tyto slavnosti jako tlumočníka. Vzpomínám, že mi řekl: „Vidíš, jak pán Bůh řídí lidské osudy. Neboť ti stejní soudruzi z okresního výboru strany, kteří mne vyhnali z banky, mne teď potřebují a žádají, abych jim dělal tlumočníka při hovorech s cizinci z kapitalistických zemí. Ví, že ovládám světové jazyky, ale nyní jim už moje náboženské přesvědčení nevadí.“
Kolín je okresní město vzdálené cca 60 km východně od Prahy a je též poslední rychlíkovou stanicí před Prahou na hlavní trati z Košic. Už roku 1872 projel Kolínem první vlak tažený parní lokomotivou a tato železniční trať patří k nejstarším v Čechách. Kolín s počtem obyvatel nad 30 tisíc je také významné průmyslové město a za války bylo čtyřikrát bombardované spojeneckým letectvem. Němci si zde totiž vytvořili základnu pro válečný průmysl. Vzpomínám, že jsme se s rodiči vždy ukrývali ve sklepě a já sledoval malým spodním okénkem bomby padající na kolínské továrny. Vzpomínám taky na květen 1945, kdy Kolínem uháněly sovětské tanky směrem na Prahu a hnaly před sebou utíkající nacistická vojska. Byl jsem s kamarádem Vaškem ve vítajícím davu na hlavní kolínské ulici. Pamatuji, když se vracel prezident Beneš s manželkou z dočasného sídla v Košicích do Prahy a já mu mával na kolínském hlavním nádraží, kde vlak krátce zastavil. Ach, kde ty časy jsou?
Město Kolín založil český král Přemysl Otakar II. a první zmínka o něm je z roku 1281. Jeho historické jádro okolo Karlova náměstí, s morovým sloupem a kašnou, je zařazeno do městské památkové rezervace. Je zde nádherný chrám svatého Bartoloměje, dílo Petra Parléře ze 14. století. Tento architekt postavil též chrám svaté Barbory v Kutné Hoře, účastnil se stavby katedrály svatého Víta v Praze, kde je i pochovaný. Spolupracoval při stavbách mnohých pražských objektů včetně Karlova mostu.
Vracím se ke Kmochově kapele založené tímto hudebníkem v Kolíně v roce 1872. Kmoch složil množství skladeb, které zlidověly, svému městu věnoval známou písničku Kolíne, Kolíne. Mě už od raného mládí lákala hudba, nastalo totiž poválečné období slavné swingové éry a každý kdo, jen trochu ovládal nějaký hudební nástroj, hned začal swingovat. Já jsem, jako čerstvý absolvent hudební školy na klavír, zakládal studentské kapely, chodil do kolínské kavárny Arco, kde hrála swingová skupina SEPP, nasával jsem každý takt této iritující hudby. Hrál jsem na klavír s big bandem Václava Moce, který účinkoval v kavárně Savoy, a párkrát jsem hrál i s Kmochovou dechovkou na vesnických zábavách v okrese Kolín. Přiznávám, že tehdy jsem neměl ještě ani 18 let.
V roce 1953 jsem odešel studovat na vysokou školu do Prahy, na VŠCHT, potravinářskou fakultu, kterou jsem úspěšně ukončil v roce 1958 a následně jsem se přestěhoval na Slovensko do Michalovců. Zde jsem získal zaměstnání v místním pivovaru, ale dalších 35 let jsem působil na Zemplíně jako pracovník státního zdravotního dozoru. Pokud se ptáte, jak jsem se dostal na Slovensko, tak odpovím, že „za vším hledejte ženu“. Muzice jsem však zůstal doživotně věrný a zejména v důchodu jsem po Slovensku koncertoval s vlastním vzpomínkovým programem Swingový klavír. Navštívil jsem s ním dvakrát i své rodné město Kolín a přišlo se podívat mnoho mých známých, zejména bývalí spolužáci. Program jsem vždy začínal informací o místě mého rodiště – skladbou Kolíne, Kolíne. Jednou, když jsem hrál pro maďarskou společnost v Komárně, tak jsem, ke svému překvapení, zjistil, že tamní účastníci maďarské národnosti zpívají tuto píseň přesně podle textu se mnou. Prý ji dobře znají, což mne potěšilo. Svoji hudební kariéru jsem ukončil v roce 2019 v den svých 85. narozenin, kdy na moji počest uspořádalo město Michalovce velký galakoncert za účasti mnoha souborů z celého regionu. Naštěstí jsme všechno stihli ještě před koronou. A teď přijde ta bomba! V závěru galaprogramu všichni účinkující i návštěvníci koncertu, asi 500 lidí, povstali a zpívali na počest mého rodiště píseň Kolíne, Kolíne. Tak tohle jistě michalovské kulturní středisko doposud nezažilo a sotva už i zažije.
V době, kdy jsem pracoval ve státním zdravotním dozoru, jsem se účastnil mnoha pracovních cest, ale i odborných seminářů po celé tehdejší Československé republice. Vždy jsem se při těchto cestách zastavoval v Kolíně u svých rodičů. Bohužel už nežijí, a tak jezdím alespoň k rodinnému hrobu ve Velimi, kde jsou oba pochovaní, neboť otec pochází z Velimi. Též jsem se párkrát zúčastnil setkání s bývalými spolužáky z kolínského gymnázia. Dnes nás z původních 30 žáků žije už jen 8. V zahraničí jsme jen dva, kromě mne přijíždí na setkání Karel Benda, který v období socializmu emigroval do Jižní Ameriky a tam si zřídil prosperující hospodářství. Jezdí do Čech z daleké ciziny dodnes, ale já už bohužel nejezdím. Neboť, i když psychika funguje, fyzicky si přece jen na takovou dálku netroufám. A tak se už jen prstem po mapě a hlavně ve vzpomínkách často vracím do svého rodného města, kterého si doživotně ctím a vážím.

Ing. Otakar Krásenský, Český spolek, MK Michalovce
fotografie z rodinného alba zachycují dětství a mladí autora

error: Obsah je chránený!!