Jak jste takhle mohli žít?
Zzeptal se jednou zvědavý vnuk na malé rodinné sešlosti starších přítomných: Jak jste mohli žít bez mobilu, bez internetu, bez WiFi, bez Facebooku. YouTube, WhatsAppu, Instagramu… zkrátka bez všech těch sociálních sítí a dalších elektronických vymožeností?
Odpověděl mu ten nejstarší z rodiny: Jak jsme mohli tak žít? No proto, že to všechno prostě ještě nebylo. A jak vy, dnešní nejmladší generace, která už všechno má k mání, vlastně žijete? Mnohdy bez víry a respektu k hodnotám, často také často bez smyslu pro povinnost, bez skromnosti, a úcty k starším, někteří i bez identity – protože mnozí už ani nevědí, jestli jsou muži nebo ženy. Pravda, ne všichni jsou takoví – bez ideálů. Ale jsou!
My, kteří jsme se narodili ještě v minulém století, jsme vlastně požehnaní plným životem. Ano, museli jsme se také učit. Po škole to honem byly domácí úlohy a pak jsme si hráli venku. Hráli jsme si se skutečnými kamarády a přáteli – ne s těmi virtuálnými z mobilu a internetu. Neměli jsme všechno tak jako dnes, ale rodiče nám dali lásku, naučili nás skromněji žít. I bez mobilnch telefonů. Vzpomínáme si na ty časy jen podle černobílých fotografiích, ale naše vzpomínky zůstaly barevné a živé. Nemůžeme si na nic stěžovat.
Užívejte si, ale važte si a učte se také ze včerejška. Mnozí z nás prožili už i více než osm desetiletí, vyrůstali jsme a učili se také, zamilovali se, psali jsme ručně dopisy a pozdravy. Přežili jsme i válku, obrnu, meningitídu, různé chřipkové epidemie, HIV a nakonec i Covid 19 a jsme už v roku 2026. Zažili jsme analogové dětství, ale dožili jsme se také digitální dospělosti a dnes už i my nosíme gigabity a megabity v mobilních telefonech a sledujeme NetFlix. A snad jsme za ta léta také trochu zmoudřeli. Nemůžeme si stěžovat. Můžeme s díky říci – jsme vlastně šťastná generace!
Tak jsme tedy žili a byli šťastní. Už to chápete?
Milá vnoučata – příjměte tento vzkaz a podělte se o něj se svými přáteli a kamarády! Tento úvod jsem si dovolil uvést při příležitosti vernisáže naší výstavy obrazů dětí a mladých výtvarníků v klubovně Českého spolku v Košicích. Výstavu jako součást projektu Česká kultura v malém jsme otevřeli ve čtvrtek odpoledne 12. února 2026. Úkolem těchto nadějných výtvarníků bylo ztvárnit na malá plátna právě toto, dnes dost aktuální téma „Můj život bez mobilu“ ( m.j. 6. únor byl vyhlášen jako „Mezinárodní den bez mobilu“). A dnes při otevření této výstavy bylo nám potěšením vžívat se do představ této dnešní mladé generace a přijmout jejich snahu užívat si života i bez mobilu a dalších sociálních sítí. Jeden si hraje se svými kamarády a kamarádkami, jiný s domácími zvířátky, další usilovně sportuje, jezdí na kole (dnes už vlastně „bajkuje“), věnuje se ručním pracím, tancuje, rád chodí do přírody, na koupaliště, na hory,věnuje se hudbě atd. atp. To nás, starší generaci, ubezpečuje a vede k přesvědčení, že i dnešní nejmladší generace nežije bez naděje ve svou šťastnou budoucnost. Proto věříme, že i tato generace bude také generací neméně šťastnou.
Od mladých nadějných výtvarníků ve věku 6 – 12 let se nám podařilo získat a vystavit celkem 58 obrazů. Do této přípravy kromě jednotlivců se zapojily košické základní školy. Děkujeme tímto vedení a pedagogickým pracovníkům těchto škol za podporu našeho projektu a to zejména základním školám ul. Masarykova, Bernolákova, Požiarnická, Jenisejská, Odborárska, SZŠ Didacticus, ZŠ pro žáky s autismem a dalším. Se zájmem přispět touto formou k růstu výtvarné tvorby mladé genetace a smysluplnému využívání jejich volného času i bez mobilu hodláme v tomto programu pokračovat i nadále. Zájem o pokračování tohoto již tradičního programu dalo najevo i 34 přítomných účastníků vernisáže.
Jako na předchozích našich akcích bylo otevření výstavy zahájeno hudebním programem žáků košické ZUŠ Marie Hemerkové, který připravila učitelka p. Erika Malinová. Ve svém úvodnm příhovoru uvedla: „Nejsilnějším odkazem lidskosti v dnešní době je vzájemné respektování se a úcta.
Leonardo da Vinci o poezii a malbě uvedl, že malba je poezie, kterou prvně vidíme a poezie je malba, kterou, kterou prvně cítíme. Ráda bych dnes tu poezii nahradila hudbou, která svými tóny doplní a povýší krásu výtvarných děl, kvůli kterým jsme se tu dnes sešli. Naše síla pramení z toho, jak se k sobě chováme a jak se o sebe vzájemně zajímáme. Nás, zde přítomných, dnes vzájemně propojuje umění – výtvarné i hudební. A tomu rozumějí i ti, kteří se v tom odborně nevzdělávali. Postačí, když budou zrakem i sluchem vnímat tu krásu umění a to už pak samo zušlechtí jejich srdce.“
Vystoupení zahájil Samuel Stanislav Andrejko písní Š. Jurovského „Povej vetrík, povej“. Následovala pak skladba A. Vivaldiho – koncert G–dur, kterou na housle zahrál Michal Oravec. Na závěr opět zazpíval Samuel St. Andrejko píseň Alexandra Moyzesa „Ej, a keď ma už viedli“. Celý program na klavír doprovázela p. Erika Malinová. Potlesk přítomných byl zasloužený.
Po tomto úvodním koncertu střídali se mladí malíři (povětšině malířky), kteří u svých malířských prací představily své ztvárněné volnočasové zájmy. Každý z nich byl odměněn malým dárkem (malířské plátno, barvy, štětce, čokoládka a pod.) Pro všechny bylo připraveno také malé občerstvení. Neočekávaným překvapením bylo i milé vystoupení mladé klavíristky, která tak potvrdila úvodní slova p. Malinové, že všechny formy umění, tedy i hudba a výtvarná tvorba vždy měly a také budou mít k sobě stále blízko, budou nás vychovávat a také povznášat a zpříjemňovat náš život.
Jiří Gregorek, garant projektu
foto Eva Reitznerová a Jiří Gregorek
Nejnovější komentáře