Nesplněný sen

Je zvláštní, jak se mění naše vnímání významu staveb, když se seznámíme s jejich historií. Každý dům, most, věž, všechno v sobě skrývá aspoň jeden příběh. Stavby stárnou pomaleji než lidé, kteří je kdysi budovali, kteří tam kdysi žili. K těm velkým se váže mnoho osudů, mnoho příběhů. K Slavošovským papírnám například tento o někdejším českém řediteli Bohumilu Janatovi…
Bohumil se vydal po novém náspu. Za zády nechal továrnu. Hluk z ní pohltilo ticho lesa. Jako doposud, i dnes pocítil hojivou náruč přírody. Zmizela hrůza, která se na něj, jeho továrnu i lidi ve vesnici řítila ze všech stran, nic dočasné nebylo důležité, zůstávala jenom moc Všehomíra a věčná pravda o nesmrtelnosti života.
Samozřejmě, tajemník okamžitě poznal, že ho znovu polapila melancholie a upozornil ho, po kolikáté už, aby zbytečně neriskoval. Aby nezapomínal, že lesy kolem Slavošovců nejsou vůbec bezpečné. A nemyslel tím divokou zvěř, myslel na lidi, na zdivočelé lidi, kteří se v lesích kolem vesnice vzájemně zabíjeli, šli si po krku a náhodné výbuchy zlosti ohrožovaly především nic netušící obyčejné lidi, ty nepojmenované hrdiny, kteří s nasazením vlastního krku udržovali víru v lepší časy, v úctu k člověku a jeho životu.
„Ale jo,“ odpověděl Bohumil na stokrát vyslechnutou výstrahu. Chápal, že tajemníkovi leží na srdci jeho osud. Hlavně teď, když se válka přehoupla, snad už opravdu, do svého definitivního finále. Ze všech stran přicházely zprávy o nových a nových mužích, co zahodili strach, vytáhli zpoza trámu ve stodole starou flintu a přidávali se k davu, k nezadržitelné vlně, která se chystala vyplavit nenáviděné vetřelce, smést je z povrchu zemského. Jenže dobře věděl i to, že dokud se kolem Slavošovců pohybují všichni ti partyzáni, se kterými měl doteď co do činění, nebezpečí mu nehrozí. Dá se život člověka vykoupit třeba mýdlem nebo kůží na boty nebo nad zlato ceněnými léky, které vyrobili v laboratořích továrny postavené kdysi na výrobu papíru? Dá se odměřit vděčnost na stovky metrů plstě, co skladovali v továrně, ale ze které všichni tajně šili tříčtvrteční kabáty, aby chlapi v tuhé zimě nepomrzli? Kolik životů zachránil on a jeho lidé? Tak by to myslím stálo za ochranu toho jeho vlastního, ne?
Když za ním přišli přátelé v roce 1929, měl za sebou čtvrt století skvělého života plného úspěchů. Bylo málo takových uznávaných odborníků. To, že se naučil „vařit“ papír v Ružomberku, ho posunovalo po šachovnici Evropy jednou do Německa, jindy do Itálie. A když se vrátil domů, hecovali ho, aby ukázal, co v něm je a odstěhoval se do dědinky uprostřed slovenských hor, do papírny, nad kterou už tolikrát zlomili hůl… Nezaváhal.
Zastavil se a ohlédl. Les se před ním jako na povel otevíral a nabízel mu pohled na vesnici, které vévodila kostelní věž. Věž, která ho zaujala ještě dřív než vysoký továrenský komín, když se před ním poprvé otevřelo panorama doliny. Supící vláček ho vezl na novou štaci.
Idylka skončila hned jak vystoupil z vlaku. Do nosu ho praštil charakteristický zápach papírenské výroby. A hned nato se zhrozil, když kolem papírny viděl rozházené bídné chalupy utopené v blátě a odpadcích, usmrkané polonahé děti, chuchvalce dýmu a všude přítomný křik, pláč a nářek. Jako by se ocitl na jiné planetě. Chvíli měl chuť obrátit se a utéct. Po tolika významných továrnách, po tolika vyznamenáních za svoji práci se má zahrabat v téhle díře? V tomhle předpeklí? A neviděl ani nikoho, kdo by ho vítal. Ne, že by si potrpěl na slavobrány a uvítací ovace, ale přece jen by bylo lepší, kdyby tady stál aspoň jeden člověk, který by mu řekl dobrý den, vítejte a podal mu ruku. Položil si kufr, upravil klobouk, nadechl se a vykročil – přímo do papírny.
Nečekali ho. Dokonce ani ředitel Brauner tady nebyl. Prý si šel obhlédnout svoje nové působiště v Gemerské Hůrce.
„Tak se u nás posaďte,“ odklízel hlavní mistr hromadu papírů z rozklížené židle. Bohumil se na ni pochybovačně podíval, ale potom to riskl. Všechno, co do teď viděl, ho šokovalo. Jestli spadne ze židle, to už na věci moc nezmění.
„Zajímalo by mne, kde budu bydlet,“ zeptal se, aby zastavil mistra, který zatím splašeně pobíhal po místnosti.
„To by vám měli říct v kanceláři,“ hodil ramenem. Přátelské uvítání z úvodu bylo to tam. Bohumil v tónu jediné věty ucítil pohrdání. Byl jenom další z dlouhé řady „Čehúňov“, jak zde říkali nechtěným lidem. Nikoho nezajímalo, že opustili svoje vzdálené domovy, aby pomohli. Viděli v každém přicházejícím Čechovi vetřelce a nepřítele, co je přišel okrást o bídnou skývu chleba.
Bohumil ze vzpomínek na chvíli procitl a očima znovu přeběhl násep. Vzorně vybudovaný tvrdý podklad pro železniční trať, která spojí jeho milovanou továrnu se světem. Opět. Neboť když před pár lety, opravdu je to jenom pár let, pět a něco, co Vídeňská arbitráž odťala kus Slovenska a hodila ho jako zkrvavený pahýl do náruče Maďarska, které se šikovně přidalo na stranu tehdy nejmocnějšího a nejdespotičtějšího vůdce v Evropě, odťala papírnám životně důležitou tepnu, která ji spojovala se světem. Zdálo se, že to zlomí vaz i Bohumilovi, čím dál častěji slyšel za zády řeči o „Čehúňovi“, co bere práci Slovákům. Nebral na lehkou váhu hrození pěstí. Ale v listopadu ještě netušil, že horší chvíle ho čekají už na jaře. Hned jak vznikl Slovenský stát, vystupňovaly se útoky vůči českému řediteli a křiklouni, mezi které patřili zejména chlapi, co se nechtěli podřídit disciplíně a novému řádu, už měli pocit, že vyhráli a nenáviděného ředitele vyženou. A když se na zdi jeho domu objevil vápnem načmáraný výkřik Češi peši do Prahy!, byl připravený sbalit a odejít. Těžko se mu tehdy přemýšlelo na tím, jak pomoci továrně a lidem, co mu za desetiletí přirostli k srdci. Nejnebezpečnější byly hrozby těch, co chtěli násilně připojit Slavošovce k Maďarsku, čímž se podle nich měla zachránit továrna a především lidem práce. Riskoval, ale požádal o pomoc armádu. Za pravdu mu dal i poradce Koryčanský, kterého do Slavošovců vyslali, aby zde zastupoval státní moc. Bohumil neměl prostředky ani moc, aby mávl čarovným proutkem a změnil poměry. Až v Bratislavě našel uši, co jeho nápady poslouchaly a světe div se i podpořily.
Na konci října se dny začínají krátit. Bohumil si to uvědomil, když zašel mezi stromy. Zešeřilo se, zafoukal svěží větřík. Už byl blízko cíle své vycházky. Ten závan signalizoval, že už už uvidí výsledek snažení stovek lidí, který zde zůstane i po letech, když už jeho kosti zpráchniví a možná zežloutnou i stránky kronik, do kterých se nyní poctivě zaznamenávají události bouřlivé doby.
„Dobrý den, pane řediteli. To jste mě vylekal,“ pozdravil ho najednou za zády známý hlas. Bohumil se ani nemusel otáčet, věděl, že i inženýra Savčenka přepadl světobol a tak se vydal na procházku. Ani on se neodvažoval hlouběji do lesa, cesta k tunelu byla jejich revírem, kde nejednou společně probírali nové nápady a hodnotili situaci – v továrně, ve vesnici, ale i na mapě světa.
„Taky nedokážete jen tak sedět doma?“
„Jo, taky. Přemýšlím, jak se domluvit s těmi Dudovými vojáky. Co jsou tady, pořád dělají potíže.“
„Ano, už vám řekli, že zase uvízl transport chemikálií pro výrobu?“
„Slyšel jsem. Je to opravdu k nevíře, jak těm klukům nedochází, že když nebudeme mít potřebné komponenty, nebudeme pro ně moci ani tisknout letáky.“ Bohumil vzdychl.
„Tak se zde dlouho nezdržte, pane řediteli. Slyšel jsem, že dnes měli na štábu pohotovost, chystali se na nějakou švábskou jednotku, co se tudy měla přesouvat.“
„Vy jste vzácný člověk, pane inženýre. Děkuji vám za zprávu. Ještě kousek a vrátím se zpátky. Počkejte na mě v kanceláři, ještě potřebuji něco probrat. Na shledanou!“
Ne, nikdy se necítil jako bájný pták Fénix. Bavily ho nové výzvy, rád se učil všude, kde byl. Nikdy ovšem nemusel čelit bídě a zaostalosti. Jak je možné, že tady, uprostřed lesů, kdysi vdechla život papírně slabá žena? Jak se jí podařilo najít dělníky a mistry, kteří zde pracovali? Vždyť po pár prvních dnech měl pocit, že přišel na kar. Že už není jiné řešení, než továrnu zavřít, klíč zahodit do škarpy a vesnici vymazat z mapy. Ať to všechno sežerou medvědi! Nadával, protože denně při prohlídce výroby narážel na podnapilé lidi. Nejednou našel chlapy ne u holandrů, ale v závětří za balíky vyspávat opici. Ne, Darwin neměl pravdu. Člověk nepochází z opice, člověk se na opici mění!
Povyprávěl to svým přátelům v Čechách, kam se jednou vydal oddechnout si. Slovo dalo slovo a nazpět se vracel se dvěma sportovci – dobrodruhy, kteří přijali jeho výzvu.
Do Slavošovců vtrhl vichr. Jako by se do staré zatuchlé stodoly opřel vítr, vyrazil všechna okna a rozmetal vetchou střechu. Kouzlo fungovalo. Zmizelo smetí, špinavá zákoutí plná chorob a nebezpečí pro malé děti se potichu ztrácela. Jinak se nedalo vysvětli to, že dělnická kolonie začala být jasnější a čistší.
V továrně zpřísnil kontrolu zaměstnanců. Koho přistihl v práci opilého, tomu udělil výstrahu. Chlapi to nejdřív brali na lehkou váhu, ale jen co vyhodil prvního nenapravitelného pijana, začali se lidé ve vesnici bouřit. Prý přinesl bídu dětem, jejichž otce připravil o živobytí. On byl vinen – ne ten ožrala, co všechno propil nestaral se o rodinu. Začali se organizovat. I tady se objevili komunisté a začali řediteli vyhrožovat. Od úst k ústům letělo slovo, o kterém doposud víc slyšeli, než aby věděli o co jde – stávka! Bohumil se nedal, a když k němu vyslali deputaci s požadavkem, aby vyhozeného dělníka vzal zpět, položil na stůl svoje podmínky: žádný alkohol, nikdo z mých zaměstnanců nebude pít, nejen v práci, ale ani doma! Deputátníci se na ředitele dívali shovívavě, jako by říkali – nechme ho snít, že chlapi v Slavošovcích přestanou pít. A co ještě? Druhá podmínka byla, že každý, kdo bude chtít pracovat v továrně, musí začít cvičit v Sokole. Ano, pamatuje si, že tím deputátníky rozesmál. Nic mu neslíbili. Stačilo ovšem, aby vydal pokyn osobnímu oddělení, a kdo se neprokázal potvrzením, že je členem Sokola, neměl šanci nastoupit do práce. A práci potřebovali všichni. To už byla třicátá léta a v okolním světě zuřila krize. Ubíjela nejvíc ty, kteří ji nezpůsobili, ale byli jejími oběťmi. Vraceli se lidé, co před lety odešli za lepším chlebem do světa. Chleba došel, Evropa měla hlad a začala vřít. Bylo třeba najít někoho, kdo to zastaví, kdo dá lidem šanci na lepší život, kdo je spasí. Německo, zbídačené po prohrané válce, bylo natlakovaným kotlem a tak ten divný chlápek s knírkem, co plácal páté přes deváté a hlavně vykřikoval a vykřikoval a vrhal kolem sebe směšně zamračené pohledy, přesvědčil postupně zástupy, aby se k němu přidaly a snily o tom, že se zase budou mít dobře.
A jak ten vysněný svět dopadl? Propaganda už nezvládala zatajovat řádění smrti na bojištích. Válka byla jako nenasytný mlýnek na maso. A začínala semílat už i ty, co na ni nemysleli a doufali, že se jim vyhne.
Vzpomínky, vzpomínky, samé vzpomínky! Bohumil se až otřásl a u vstupu do tunelu se zastavil. Úhledný portál z velkých kamenných bloků na naplňoval pýchou. Nebýt jeho umanutosti tehdy, v devětatřicátém, byla by zde teď jenom neproniknutelná houština. Trvalo sice dva roky, než ležel na stole projekt celé trati ze Slavošovců do Chyžňanské Vody. Smělé plány! Kolikrát slyšel, že je to příliš velké sousto, že se to nemůže podařit. Kde vezmeš tolik lidí na stavbu? Který inženýr se do toho teď pustí? Všiml si, že je válka, a v té se nebuduje, ale boří? Jedním uchem tam, druhým ven, musel se obrnit. A trvalo krátkých pět měsíců od prvního výkopu, než dělníci tunel prorazili. Chodili se na ten zázrak dívat lidé z celé doliny. I Lhoťané, co se neustále se Slavošovčany přetahovali a popichovali, obdivně smekali klobouky a pískali. Vždyť i chlapi z jejich vesnice zde vypotili litry potu.
Kdosi si dal tu námahu a spočítal, že těch kamenných bloků je v tunelu sto padesát tisíc. Z takového množství by se možná dala postavit i pyramida. Ne taková, jaká je v Gíze, ale určitě taková naše, malá, slovenská. Připomenul to i ministr při slavnostním otevření tunelu, které zorganizovali na jaře, v dubnu. Lidé dřeli, uskromňovali se, bylo zapotřebí nalít jim energii a dodat odvahu.
Bohumila obklopilo šero. Obrátil se a řízným krokem se vracel do vesnice. Opět se vynořila věž kostela, teď už jen těžko rozeznatelná, vypadala jako tmavší šmouha proti obloze. Sem tam pronikly zpoza špatně zatemněných oken proužky slabého světla. Na ulici hlídkovali partyzáni, prozrazovali je žhnoucí cigarety, porušovali předpisy, ale kdo si s nimi poradil? Nebyla to žádná armáda, chlapi posbíraní z dolin, odhodlaní položit život, jen aby se zbavili nenáviděných vetřelců. A hlavně tady, ve Slavošovcích, se cítili v bezpečí. Sem už dlouho nezavítala žádná německá jednotka, vyhýbali se této dolině jako čert kříži.
Z mostu seběhl na cestu a za chvíli už míjel baráky, ve kterých donedávna bydleli dělníci, kteří stavěli tunel, a teď se tam ubytovali partyzáni. Prošel branou továrny, kde sídlil partyzánský štáb, byl zde dokonce muniční sklad, a zamířil do své kanceláře. Nechtěl nechat čekat inženýra Savčenka. A taky by rád šel domů, aby nezapomněl, jak jeho vilka vlastně vypadá zevnitř.
Staré pondusky odbíjeli šest. Oba inženýři se skláněli nad výkresy, na kterých byla načrtnutá nová výrobní linka. Ta pomůže továrně zvýšit výrobu a zavést novou technologii, o které se ředitel dozvěděl z těžko získaného německého odborného časopisu. Bavil se. I Savčenko věděl, že je to jenom hra. Teď za války bylo všechno podřízené armádě. Nedalo se ani pomyslet na nové stroje, nedalo se nic, jen snít a připravovat se na čas, kdy bude mír. Bylo 23.října 1944, necelé dva měsíce od vypuknutí povstání. Postupující Rudá armáda se jenom těžko prokousávala přes obranné linie. Němci za sebou nechávali spoušť, co nemohli odvést, to zničili. A oba, ředitel i Savčenko, věděli, Slavošovce plné partyzánů, navíc s revolučním národním výborem, budou pro ustupující Němce chutné a tučné sousto. Obávali se o továrnu, mnohem víc se báli o lidi ve vesnici, slyšeli o vyhlazení celých obcí a postřílení lidí.
Obloha se najednou rozjasnila a vzápětí všechny tabulky skla v oknech vybuchly. Ohlušující rachot srazil oba na zem, instinktivně si rukama zakryli hlavy. Po výbuchu nastalo ticho, ozvěna odnášela poselství hrůzy.
„Nálet?“
„Nevím. Asi. Měli bychom do krytu…“
„Tak už nás dostali,“ vzdychl Bohumil. Jestli má papírna skončit takhle, nechci se skrývat jako krtek pod zemí. První impulz ho zvedl na nohy, proklopýtal se ke vzpříčeným dveřím a po schodech, tápajíc ve tmě, vyšel na dvůr. Brána se štábem neexistovala. Nádvořím se rozléhal křik, skřípaly železné konzoly, pobíhali lidé, vládla panika. Nesvítilo žádné světlo. Jenom trosky budovy zářily spalujícím plamenem.
Bohumil se podíval k obloze. Byla tichá, zatažená, nebo jenom sem tam prosvítala hvězdička. Divný nálet, pomyslel si.
„Co se děje?“ Odchytil okolo běžícího chlapa.
„Vybuchla brána. Muniční sklad. Roztrhalo to chlapy. Takové neštěstí.“
„A kde jsou hasiči?“
Odpověď nedostal. Kráčel dál, ještě dál, co nejdál, pryč od té hrůzy. Sedl si, koukal okolo a plakal. Cítil, že válka ještě ani zdaleka neskončila, že jeho Slavošovce i s lidmi, s kterými se tak těžko sžíval, jsou v ohrožení života. A zároveň věděl, že je slabý, příliš slabý na to, aby je všechny zachránil. Únava mu zavírala víčka. Protřel si špinavou a popálenou rukou tvář.
Od továrny přicházeli chlapi. Němý zástup vedl učitel Paľo Kupec. Byl nezřetelný, jakoby se rozplýval, jakoby jeho obraz čeřil vítr. Za ním kráčely další stíny. Konečně podle charakteristické chůze poznal doktora Beláka. Chtěl ho pozdravit, ale neviděl jeho tvář, neviděl vůbec jeho hlavu. Stíny a zkrvavené postavy se vlekly kolem něj, nevnímaly ho. Nevydávaly žádné zvuky, pod jejich nohama se nepohnul ani kamínek. Bohumil užasle sledoval zástup, který stoupal nahoru a ztrácel se v tunelu. Rozběhl se za nimi, ale v tunelu ho čekala jenom hustá tma. Měl jenom vidiny? Bolela ho hlava, stěny tunelu se k němu jakoby přibližovaly, z posledních sil vyběhl ven a za sebou slyšel jenom mlasknutí zavírané tlamy. Vykřikl.
Probral se pod náspem. Usnul, ani nevěděl jak, únava ho přemohla. Ke všem drobným zraněním přibyly ještě škrábance od ostrých kamenů. Vyškrábal se zpátky na násep, podíval se směrem k tunelu, ale vydal se nazpět do továrny. Ještě nepřišel jeho čas, ještě má před sebou mnoho práce. Výbuch nastal i bez zásahu nepřítele. Disciplíně partyzánů nikdy nedůvěřoval, neměl proč. Bude moci vrátit všechno do starých kolejí? Obnoví výrobu? Musí hned zjistit všechny škody. Musí…

Poznámky autora:
Slavošovský tunel – je součástí nedokončeného železničního propojení tratě ze Slavošovců do Lubeníku (Chyžňanské Vody). Je dlouhý cca 2450 metrů a vybudovali ho v letech 1941 – 1944. Záměrem budovatelů bylo, kvůli vzniku nové hranice Horthyho Maďarska, spojit znovu Slavošovce se železnicí na zbývajícím území Slovenska a zabezpečit tak zásobování papíren surovinou a umožnit odbyt papírenských výrobků. Po válce sloužil tunel jako sklad. V současnosti zesilují snahy o jeho revitalizaci a využití v turistickém ruchu. Dnes ho využívají místní obyvatelé k rychlému průchodu pod vrchem Homolka do Revúcké doliny. I když tunel existuje, původnímu účelu nesloužil, protože v něm nikdy nestihli položit kolejnice.
Výbuch v papírnách – 23. října 1944 vybuchla vstupní brána Slavošovských papíren, ve které v tom čase sídlilo velitelství partyzánské skupiny usazené v obci. Ve druhé části objektu byl muniční sklad. Explozi způsobila pravděpodobně neopatrná manipulace s výbušninami. Počet obětí byl velký, uvádí se 25 až 35. Tuto událost připomíná pomník odhalený v první výročí tragédie.
Ing. Bohumil Janata, v příběhu Bohumil – v roce 1929 nastoupil jako zmocněnec banky, aby kontroloval ředitele papíren ve Slavošovcích. V roce 1930 se stal ředitelem a zavedl v papírnách disciplínu a pořádek. Bojoval nejen proti alkoholismu, ale věřil i v prospěšnost tělesného cvičení a proto zaměstnanci papíren cvičili v Sokole. Podporoval i jiné spolky, které pomáhaly lidem ve Slavošovcích vymanit se z bídy. Výrobu a prosperitu továrny udržel i v třicátých letech za hospodářské krize. I když za války došlo k oddělení Slovenska od Protektorátu Čechy a Morava, nemusel Slovensko opustit a zůstal zde pracovat jako odborník. Vzhledem k válkou způsobeným problémům s dodávkou náhradních strojních dílů, byla výroba papíru přerušena a nahradili ji výrobou léků a mýdla. Byl jedním z těch, co stáli u zrodu nové železniční tratě – propojení mezi Slavošovcemi a Chyžňanskou Vodou (dnes Lubeník). V době 2. světové války všemožně pomáhal i partyzánským skupinám, které operovaly v celé dolině. Po vypuknutí SNP měli partyzáni štáb ve vstupní bráně, jak se píše v příběhu. Materiální pomoc pro partyzány se zaměřovala na zabezpečení teplého šatstva a léků, jedna část výroby v továrně vyráběla i montované chatky, které potom odváželi do lesů v okolí Slavošovců partyzánům. Všechny tyto aktivity se děly s vědomím ředitele Ing. Janaty. Život tohoto vzácného člověka ukončila kulka vraha na sklonku roku 1944.
Zakladatelka papíren – v příběhu se uvádí, že papírny založila žena. Byla to Johanna Gyürkyová z rodu Markušovců v roce 1817; v papírnách se už v roce 1842 nacházel i první stroj na výrobu papíru na Slovensku, papír se do té doby vyráběl pouze ručně.