Jaroslav Seifert – spisovatel, básník, novinář a překladatel. O něm, nositeli Nobelové ceny za literaturu z roku 1984 nám přednášela Eva Balušíková.
Jaroslav Seifert se narodil 23. září 1901 v Praze a zemřel v roce 1986. Jeho první básnická sbírka Město v slzách vyšla v roce 1921. Během následujících šedesáti let vytvořil rozsáhlé básnické dílo. Od proletářské poezie se dostává pod vlivem přátel k poetismu, píše verše, jimiž reaguje na události kolem sebe a v neposlední řadě píše básně, v nichž bilancuje svůj život. Jako poslední mu v roce 1983, když je mu osmdesát dva let, vychází básnická sbírka Býti básníkem. Definitivní podobu Seifertova vzpomínání tvoří memoárová kniha Všecky krásy světa. Bez cenzurních zásahů si mohli čtenáři knihu přečíst až v roce 1992, kdy ji vydalo nakladatelství Československý spisovatel. Neoficiálně, bez úprav, kniha na přelomu 70. a 80. let 20. století vyšla pouze v samizdatu a v zahraničí.
Jaroslav Seifert pracoval jako redaktor mnoha novin a časopisů. S Karlem Teigem redigoval Revoluční sborník Devětsilu, což bylo seskupení avantgardních umělců založené v roce 1920. Tato skupina se významnou měrou podílela na organizaci uměleckého života v Čechách i na Moravě. Jeho zakladateli byl Karel Teige, Jaroslav Seifert, Vladislav Vančura a Adolf Hoffmeister. Jeden z členů sdružení, básník Jiří Wolker svého času napsal: Jiří Wolker básnil: „Já mám sílu, ty máš sílu, sdružíme se v Devětsilu a tam ty a já a my budem dělat programy.“
Jaroslav Seifert byl v letech 1968 – 1970 předsedou Československého svazu spisovatelů. V době normalizace byl potom nucen odejít do ústraní.
Za své celoživotní dílo byl v roce 1984 oceněn Nobelovu cenu za literaturu. Špatný zdravotní stav mu už nedovolil podstoupit dlouhou cestua tak cenu za něj přebírala jeho dcera. Příznačné pro tehdejší režim je, že o této významné události proběhla v médiích jen suchá zmínka.
My jsme si v klubu připomenuli Jaroslava Seiferta jako básníka a spisovatele. Přečetli jsme si ukázku z jeho sbírky Vějíř Boženy Němcové, Píseň o Viktorce, a z knihy Všechny krásy světa vzpomínku na Královský letohrádek: „Nad všechna města miluji své město rodné. Je to nejkrásnější město na světě“. Tak se zpovídá básník Jaroslav Seifert ze své lásky k Praze.
Básně Jaroslava Seiferta zvláště nám Čechům žijícím na Slovensku připomínají naši domovinu. Proto na setkání Českých spolků při pietním programu na Symbolickém hřbitově ve Žiarské dolině jedna z jeho básní zazněla a věru nejeden z nás měl slzu v oku.

Píseň o rodné zemi

Krásná jako kvítka na modranském džbánku
je ta  země, která vlastí je ti,
krásná jako kvítka na modranském džbánku,
sladká jako střída dalamánku,
do nějž  nůž jsi vložil k rukojeti.

Stokrát zklamán, rady nevěda si,
znovu vždycky navracíš se  domů,
stokrát zklamán, rady nevěda si,
k zemi bohaté a plné  krásy,
k chudé jako jaro v čerstvém lomu.

Krásná jako kvítka na modranském džbánku,
těžká, těžká jako vlastní vina
– není z těch, na něž se zapomíná.
Naposledy kolem tvého  spánku
padne prudce její hořká hlína.

Eva Balušíková
Miluše Babjáková

error: Obsah je chránený!!
mersin eskort - eskort mersin - izmir eskort - eskort ankara - amasya eskort - bodrum eskort - eskişehir eskort - mersin eskort bayanmersin eskort - eskort mersin - izmir eskort - eskort ankara - amasya eskort - bodrum eskort - eskişehir eskort - mersin eskort bayan