Co můžeš udělat dnes…
Přiznám se, že ta všeobjímající vstřícná nálada, do které se jako na povel máme vpravit v období adventu, mě spíš unavuje a někdy i vytáčí. To, když popáté odpoledne slyším odrhovačku Last Christmas nebo All I Want For Christmas Is You nebo Spí Madona s dieťatkom nebo opravdovou vánoční pecku Feliz Navidad. Nemám nic proti interpretům, svého času to byly hezké písničky, dnes jsou to už jenom pouťové atrakce. Televizi naštěstí nemám, tak mě reklamy nevyrušují, přesto jsem letos zaznamenal jednu, která bude určitě evergreenem. Spáchal ji Telekom a čitelný příběh o tom, že přátelství bourá bariéry, je umocněný nádhernou skladbou Ščedryk, což je jedna z nejznámějších ukrajinských koled v úpravě Mykoly Leontovyče, známá po celém světě spíš v anglickém překladu pod názvem Carol of the Bells. A tak máme spolu s holčičkou, která už nic nemusí, protože prasátko vidí, a aforizmem mistra Kofoly Když ji miluješ, není co řešit, aspoň trochu radosti, že mezi námi žijí kumštýři, kteří umí.
Abych se vrátil k tomu, co můžu udělat dnes.
Někdy mám pocit, že celý náš život sestává z neustálého odkládání věcí, práce, řešení, setkání, … Jako bychom v tom víru nekonečných povinností neměli na nic čas.
A pak nás najednou sejme informace, že někoho blízkého už navštívit nebudeme moci. Nebo že někdo známý utrpěl újmu. Nebo že představení, na které jsme se chystali devět let, mělo včera derniéru. Oblíbený zpěvák nám už zazpívá pouze z gramofonu nebo CD. Nebo včerejší sníh, ze kterého jsme chtěli postavit sněhuláka, dnes roztál.
Pořád a všude chodíme pozdě – i když jsme na místě třeba pět minut před domluveným termínem.
Neposloucháme dědečka a babičku a neposloucháme ani rodiče. A když nám to dojde, není se už koho zeptat.
Náš život vypadá jako série promarněných příležitostí.
Kdysi jsme chtěli malovat, ale jaksi na to pořád není čas. Holedbali jsme se, že napíšeme knížku, jenomže dneska máme tolik práce, že nám na to už nezbývá energie. Zachycujeme aspoň prchavé chvilky a v mobilu máme těch chvilek tisíce – a jaksi už nám nezbývá čas udělat si v těch obrázcích pořádek, něco vytisknout, aby to viděli i ti, co nejsou smartmobilní (ano, i tací lidé dnes mezi námi žijí a vypadá to, že mají trochu víc času).
Prostě pořád se za něčím honíme a místo toho, abychom byli aspoň občas spokojení, vypadá to tak, že jsme úplně bez sebe, že nám všechno utíká, protéká mezi prsty, ztrácí se v propastech času a promarněné šance bychom mohli balit a prodávat po tuctech.
Ještě i ty vánoční pohledy jsme vyměnili za pitomé krátké textové zprávy, čili SMS, místo abychom napsali třeba neuměle aspoň pár osobních slov, utíkáme se k prefabrikovaným hloupým veršovánkám a naši známí, ale dnes už i blízcí, nám oplácejí stejnou měnou.
Navíc jsme se uzavřeli do svých bublin, komunikujeme jenom s těmi, kdo myslí (nebo nemyslí) stejně jako my, a ty z druhého tábora rovnou odepisujeme.
Kdysi byl populární film Na Hromnice o den více. Pojednával o nadutém veleúspěšném hlasateli počasí, který se dostal do časové smyčky a dokud se nezměnil, budil se každé ráno ve stejný den. Možná by nám neuškodilo zkusit si prožít jeden den několikrát, snad by se nám rozsvítilo a snad bychom pochopili, co je v životě opravdu důležité.
Pokud máte něco, co byste neměli odložit na zítra, udělejte to! A uvidíte, jak se všechno kolem vás promění, jak se najednou ocitnete o kus dál. Nejlepší na tom je, že to můžete udělat kdykoliv, nemusíte čekat na žádnou zvláštní příležitost – příležitostí je každý nový den, každé nové ráno.
Jiří Zaťovič
Nejnovější komentáře